"... ukaž, co to píšeš? To je o mě?..."
Tak tedy... konečně mám svou stránečku ve zlaté knize a panička je tak hodná, že mi napíše první kapitolu do mého deníčku.
Narodila jsem se 29. 6. 2007 u nějaké paní a ještě mi nebyly ani dva měsíce, když mě a mé sourozence vzali od mámy a odvezli do obchodu se zvířátky a šoupli do malé prosklené místnůstky.
Naštěstí tam ve stejnou dobu přijela i panička s oběma pánečky, malým i velikým (dobře si pamatuji, že to bylo v pátek 17. 8.), a hned si mě vybrala a odvezla. Pro nás obě to bylo strašně nečekané, panička pro mě neměla žádné věci ani mističku nebo pelíšek, ale byla ráda, že mě má a to mi stačilo.
"To jsi napsala pěkně, tak dál..."
Od té doby žiju u svých člověků a jsem dost spokojená. Hlavně se snažím, aby pochopili, jak jsem starostlivá a ohleduplná, jsou v tom pomalejší, ale já naději neztrácím.
"... jo, jo... přesně tak..."
Tak třeba jejich žrádlo, když ho panička připravuje, nebo když se krměj. Já jim to jíst nebudu. Ale kdo má nejcitlivější nos? Kdo si čuchne a hned pozná, jestli není zkažené? Aha! Zatím jim to nedochází. Sundavají mě ze stolu i z linky, panička mi vysvětluje, že tam nesmím, a páníček... (nerada to tady takhle zveřejňuju) ale posledně na mě i křičel! Samozřejmě jsem se urazila.
"... tohle raději vymaž..."
Nebo jejich pelíšek, je ohromě veliký a paničce s páníčkem je taková zima, že se musí přikrývat. Tak já k nim večer skočím, abych je zahřála. Panička to oceňuje, ale páníček mě vždycky vezme do náruče a odnese do mého pelíšku.
"Asi si myslí, že bych to po tmě nenašla."
Aby pochopil, jak ráda obětuju své pohodlí za jeho, vlezla jsem si posledně k němu na polštář, lehla si mu k uchu a předla a předla, co nejhlasitěji, jak mi síly stačily, až jsem se zalykala. Páneček začal bručet, že nemůže spát, tak jsem mu začala skákat na ruce a na obličej, kousat ho do nosu a tahat za vlasy, aby se alespoň nenudil. A co myslíte? Zas nic nepochopil a zas mě odnes do pelíšku.
"Teď napiš, jak Ti pomáhám"
Donedávna jsem pomáhala vyhrabávat hlínu z květináčů, ale někdo tam dal kamínky a mušličky a už to nejde. Tak dělám jakoby nic a schválně si kytek nevšímám.
Když mi panička uklízí záchod, tak přiběhnu a všechno, co chce vyndat, zahrabávám.
"Je mi trochu trapně, víš..."
Nejradši pomáhám při žehlení a vytírání, kontroluji, jestli je prádlo pěkně složené a voňavé a honím mop po podlaze, aby se neflákal.
"Tys toho napsala! Radši už skonči, nebo to nikdo nedočte do konce, chci si hrát!"
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?