A zase u nás bude klid

Uf, to jsem si dnes oddychl. Tedy pardon, nejprve vás všechny z celého svého velkého kocouřího srdce zdravím, radostně střihám ušima a poklepávám ocáskem.
A proč jsem si oddychl? No protože jsem přišel do pokojíčku, a považte, už se tam krčilo jen jedno kotě. Trochu jsem na ně zasyčel, dostal hned od mami lepanec, že prý proč syčím na svou vlastní dcerku. Vlastní??? Vždyť je modrá!!! No neva. To odbočuju. Prostě děti už jsou pryč!!! Už se neženou k misce, když mami otevře skříňku, už neposkakují kolem, když se chci v klidu najíst. No pohoda. Zase se mi budou špíčky zvětšovat, budu mít mami pro sebe, bude mě vykrmovat, občas si vyjdeme ven na louku, sice s tou ulítanou fenicí Akinou, která mě pořád prohání, ale já už si na ni pomalu zvykl. Je to takový plašan, ale prý z toho vyroste, řáká mami. Bude mě česat, tulíčkovat... No tak jsme tu kotěcí nadílku společně zvládli, nové rodinky se už z našich dětí radují, jak říká mami, když mi čte ty radostí naplněné mailíky, a rozhodně si teď dáme všichni pauzu. Beatka si dodělá výstavy, Hanička už sice nikam cestovat nebude, ale také si zaslouží klid, a já? Já si občas zajdu na obchůzku svého rajonu, proženu okolní kocoury (mimochodem, jeden černý od sousedů je mi podezřele podobný. Má velkou hlavu a tlustý ocásek. A mami mi říká, ať se mu vyhýbám, prý přeci nebudu mlátit svého syna), přijede na návštěvu naše Věruna, budou vánoce, bude zima, ta správná doba pro odpočinek kočiček. Jo a slíbili jsme si s mami, že probereme fotky, setřídíme vzpomínky a zase se tu častěji objevíme. Zážitků z tohoto roku máme kupu, teď se o ně podělíme s vámi, našimi věrnými čtenáři.