O zrzavé smršti v mém doposud klidném životě

Abych doplnil své předchozí vyprávění, musím zas napsat pár řádků. Přistěhování mývalího bráchy se uskutečnilo, s tím už se chlubil Cairo ve svém deníčku. Jelikož je ale nad slunce jasné, že jsem trochu jiného názoru na tu rezavou smršť než Cairo, chci se s vámi o své trápení trochu podělit. Takže je to tak, malého jsem nemohl vystát asi týden, ale nemohl jsem ho dávat do latě hned od začátku, protože ho urputně bránil Cairo, trochu jsem teda nechápal, proč ho brání, a tak jsem zfackoval alespoň jeho (chi, koukal na mě vždycky jak puk). Po týdnu, kdy jsem byl mrzutý na všechny strany (a to mi dvounožci podstrojovali, ale já tu jejich strategii znám, a tak jsem si dopřával jen když mě nikdo neviděl), jsem se rozhodl, že se na toho malého podívám, co umí. Uměl v tu dobu teda velké prd (do teď je to pořád skoro stejné), s čím mě překvapil a čeho jsem se poprvé lekl byl jeho postoj „kočičí hřbet“, pokud si to nedokážete představit, tak najednou se z mrňouse stala velká zrzavá nahrbená potvora s ocasem až u stropu a ještě k tomu si to ke mně valila bokem. Pak jsem tu jeho hru na velkou kočku prokoukl a už jsem se ho nelekl, teď po mých pár výchovných lekcích to už na mě zkouší jen výjimečně. Co mě dost štve, že mrňous zabral mé oblíbené místečko u dvounožců, a tak mi dvounožci vymysleli jiné a po několikerém přemlouvání jsem se nechal milostivě přemluvit a tak ležím na opěradle gauče za hlavou dvounožce (za trest mu děsně funím do ucha). Mrňous je teda dost velkej mazel, ale taky pořádnej kousalík a drápalík (tak ho nazvala dvounožkyně), a já už několikrát zjistil, co to znamená, protože zrzoň nemá respekt před starším kocouřem a normálně mě napadá. Představte si, že si spokojeně ležím v mé milované bedničce a najednou na mě odněkud spadne chlupatá koule a začne mi cupovat uši, prostě šok. Než se stačím ohnat, je pryč a já koukám na to, jak cupuje kožich bráchovi, tak pak začne děsná honička, Cairo číhá na malého v koupelně a já zas v obýváku, a jak se přiřítí, tak na něj hupsnem (můžeme ho mordovat jen pod dohledem dvounožců, prý abychom mu neublížili, já bych se z toho picnul, oni neviděj, že on ubližuje nám). Máme už teda pěkné bojové šrámy, protože mrňous má drápky jak žiletky a zuby jak jehličky, ví to i dvounožkyně, její ruce totiž vypadají stejně jak moje uši. Musím taky říct, že se nechám teď od dvounožkyně hodně tahat a hodně mazlit, aby to všechno neměl jen mrňous. Nedávno, když jsme všichni dohlíželi na to, jestli dvounožkyně nešvindluje u pocení, tak jsem u ní usnul a po chvilce se přihrnul zrzavec, ale místo, aby mi hned začal okusovat hlavu, si ke mně lehl a usnul (já teda zrovna neměl náladu si kvůli němu hledat nové místečko a tak jsem ho u sebe nechal), nakonec to bylo fajn a vydržel jsem to celé odpoledne, až jsem se tomu sám divil (za odměnu jsem mu důkladně olízal hlavu). Prostě teď je to už lepší, malej je docela fajn, jen trochu drak a můžu se prát s ním i s Cairem, dvounožci mi věnují hodně pozornosti, prý abych nezatrpknul (to je taky fajn). Dvounožkyně mi říká, že si zas sem tam hraju jak kotě (je pravda, že někdy mám tak dobrou náladu, že začnu i blbnout a nedávám pozor na svoje image). Takže když se to vezme kolem a kolem, tak jsem na tom zas o něco líp než když jsme byli dva, a hlavně jsem nejstarší, takže ti dva mývalové mě musí poslouchat (Cairo mě poslouchá, mrňouse to učím). Váš Mignon