Výlet

Tak jsem prožil svůj první výlet za rodinou dvounožců. Moji dvounožci se rozhodli, že už jsem dost velkej, a tak mě vezmou na návštěvu k jejich rodině. Maminku jsem viděl naposledy, když jsme se stěhovali, ale nemohl jsem si jí užít, jelikož jsem se kvůli tomu chaosu všeho bál. Dvounožci měli díky tomu o mě trochu pochyby, prý že mě uvidí teprve až zas pojedeme dom, ale to se zmýlili. Musel jsem jim předvést, že nejsem ani trochu strašpytel, a po chvilce okukování jsem se hned s maminkou a tatínkem kamarádil. Maminka se zařekla, že až přijde o svého kocourka (to měla koucouře celý život), že už žádného nechce, ale ze mě byla úplně unešená (taky že jsem fešák a umím krásný kukuč, pokud tedy zrovna nezlobím). Moji dvounožci na maminku připravili pěknou boudu, o mě jí vůbec neřekli a maminka mě viděla prvně při stěhování a hubovala dvounožce, že jestli se náhodou nezbláznili (po víkendu už to neříká a dokonce si mě chtěla doma nechat). Při návštěvě jsem zažil svoje první sněžení, jelikož maminka dvounožců bydlí až na severu Čech, sněžilo hrozně moc a celé dva dny, a pak jsme museli jet domů moooooc opatrně, protože všude byly velké hromady toho děsně studeného sněhu. Já jsem na sníh koukal za oknem a trochu jsem si sáhnul na kouličku, kterou mi donesla dvounožkyně, brrrr, ta studila. Cairovi zas sníh vůbec nevadí, on je starý mazák a sněžení už zná, hned jak viděl, že padají velké vločky, už seděl u balkónu s tím, že chce ven. Dvounožci Caira pustili a on seděl ve sněhu a chytal do tlamy vločky, sem tam ho nějaká zalechtala, ale to mu nevadilo, na balkóně byl dlouho, a když přišel domů, tak byl hrozně studený, kožich měl plný sněhu a šla z něho zima (měl z toho hroznou radost a tak vrkal, válel se po zemi a vyváděl jak blázen). Mě teda zatím stačí jen to pozorování za oknem, protože jak říká dvounožkyně, nemám ještě pořádnej kožich a mohl bych nastydnout (prý ví, o čem mluví, jako malej jim právě nastydl Cairo a pak ho dlouho léčili a nebyla to žádná sranda). Maminka, jak už jsem psal, má taky jednoho kocouře, je hrozně moc chundelatej, černej a z kožichu koukají velké žluté oči, protože ho Mignon odjakživa na návštěvách prohání, tak má z naší bandy strach, já mu nikdy nic neudělal a viděl jsem ho poprvé, ale i tak na mě děsně syčel, ale to i dělal Cairovi, tak mi to ani nevadilo a šel jsem si k němu lehnout, jako to udělal Cairo. Zalehli jsme mu jeho oblíbené místečko a chtěli jsme se s ním sbližovat, ale on si nedal říct a furt vrčel, a tak jsme se na něj vyprdli a usnuli jsme u něj nehledě na jeho vrčení. On dělá děsně zlého, ale nikdy nic neudělá a maminka pak říká, že když odjedeme, tak nás hledá a je mu líto, že jsme odjeli. U maminky jsme byli krátce, ale pro začátek to stačí, všichni mě děsně muchlovali a tahali, až jsem z toho byl hrozně unavený, a tak jsem pak usnul skoro na celý den, ještě když jsem spal, tak mě popadli a strčili do bedýnky ke Cairovi a šup do bílé zimy, a pak do auta, a pak jsme jeli moooooc dlouho, a tak jsem zas usnul a tulil se ke Cairovi, který už pochopil, že chvilku budu v jeho bedýnce jako najemník. Dvounožci totiž vymysleli, že když má Cairo tak velkou bedýnku (prý pro středního psa, hihi), tak tam má dost místa ještě pro mě, tak se ho ani chudáka nezeptali a šoupli mě k němu. Cairo z toho nebyl z počátku moc nadšený, protože když se k němu chci tulit doma na gauči, tak skoro vždycky uteče, jenže v bedýnce nemá kam, a tak se celou cestu za maminkou tvářil děsně útrpně, ale já jsem si zas hrozně moc lebedil a tulil se k němu jak tuleň (když dvounožci zaparkovali a vypnuli motor, tak jsem jim předvedl, jak se mi to líbí, předl jsem jak blázen, až se mi smáli). Tak to je všechno, v pořádku jsme dojeli i přes tu sněhovou kalamitu a už si zas lebedím ve svém pelíšku. Monty