Začínáme psát

Ahoj Kocouři,
konečně jsem se rozhoupala. Je mi 9 let, jsem tudíž velká holka a chci mít konečně svůj vlastní deníček. Každá správná kočičí dáma by ho ostatně mít měla... aspoň myslím. Ponořím se v něm trošku do vzpomínek, aby moje dílo nebylo ochuzeno o zajímavosti, které se už udály za mého dlouhého života.
Jmenuji se Sisa a jsem prý takové nohaté ušaté tintítko.
Bydlíme na vesnici v domě se zahradou, kam jsme se přestěhovali z města. V domě bydlím samozřejmě já, moje panička, kluk puberťák a babička s dědou. A taky můj parťák Max, na toho nesmím zapomenout, to by bylo řečí. Sám je moc líný na to, aby si psal svůj deníček. Maxíkovi je 8 let a je stejného plémě jako já, nemá na to však chudák papíry. Zdá se však, že je mu to srdečně jedno, i když pochází z pravé ruské rodiny a v očkováku má zápis pokroucenými písmenky, že prý v azbuce, říkala mi panička. Není to ale žádný bohatýr, je to pravý český Honza se vším všudy, miláček návštěv a pecivál. To já jsem úplně jiná sorta, rtuťovitá holka. Jsem divoška. Běhám po domě, šlehám svým dlouhým ocasem do špičky jako bičem a mluvím s dvounožci. Musím mít všechno pod kontrolou, protože na Maxe není nejmenší spolehnutí, pořád se jen válí a spí. Když do domu někdo příjde, Max ani nezvedne víčko. To jen když se objeví panička, tak nastane mobilizace a nástup u misek. Naprosto všechny starosti tedy leží na mě, jsem zde něco jako vrátná. Ale o tom až někdy příště, teď nastal čas na odpolední leháro na vyhřátém radiátoru.