Jak jsem na ni vyzrál

Zdravím všechny kocouře, co si tu také píšou deníčky, i jejich páníčky, co se tu obvykle rozplývají nad krásou šelemstva všeho druhu. Právě jsem měl dlouhou chvíli, tak jsem se rozhodl sdělit vám pár zážitků, kterými se můj osobní deníček jen hemží (jak jinak). Nuže, vybrat jeden příspěveček, který by vhodně reprezentoval můj dosavadní čtyřletý život, je věc náročná, namátkou jsem tedy vybral, jak jsem převezl babičku.
Abyste si nemysleli, naše babička byla stará, skoro slepá a dobrácká paní, která mě ale pěkně rozčilovala, to bylo pořád kocourku sem, kocourku tam, co bys kocourku chtěl (tedy, když řvete jak na lesy, upíráte vykulené oči směrem ke stolu, kde voní syrové kuřátko, a skáčete tamtéž, a ona vám řekne, copak bys chtěl, taky vás to pěkně našňupne). Tak jsem jí to pěkně natřel. Přišel jsem k ní do ložnice, vylezl pěkně na nejvyšší skříň, uvelebil se na kufru a jal se usínat. Vtom přišla ona. Chvíli mě hledala a volala (jasně, že jsem se neozval, byla to velká legrace, sledovat, jak mě hledá). Pak se jí zdálo, že vidí na skříni něco černého (to jako mě), spráskla ruce a spustila: \"Jak jsi tam vysoko, kocourku, vylezl? Ty nemůžeš slézt? Co já teď budu dělat? Pojď dolů, ať nespadneš!\" (Chápete tu logiku? Pojď dolů, ať nespadneš? Já ne.) Samo, že jsem nešel. Přemlouvala mě dlouho, volala, lákala na granule (pche!), lezla na židli a snažila se na mě dosáhnout, ale nedal jsem se a spokojeně odpočíval. Nakonec to vzdala a posadila se naproti mně na křeslo. NA MOJE KŘESLO! To ne! Zařval jsem a jedním skokem jsem byl na podlaze, jen to zadunělo. Ta koukala, jak můžu najednou slézt! Tak ji to překvapilo, že leknutím vstala a šla se podívat, asi jestli jsem to přežil. Nemeškal jsem, využil okamžiku jako správný kocour a hbitě skočil na měkoučké křesílko. To jsem ji převezl! Ať si nikdo nemyslí, že mi může brát moje věci!