Říkejte mi šéfe...

Čau a mňau,vážené kocouřstvo,

posilnila jsem se na tu tlapkovací dřinu lipánkem a zkusím vás seznámit se svou smečkou. Mimochodem, zase jsem se utvrdila v tom, že ono to s tou inteligencí u dvounožců nebude zdaleka tak slavné, jak se říká.. Moje dvounožkyně místo, co by zbystřila, proč se k tlapkování tak hrnu (průměrně obezřetný kocouř by už tušil kulišárnu!), tak mě ještě pochválila, jak si ten nadrápnutý palec chci vyžehlit. Ještě to tak, žehlit.. za chvíli by chudinku čičinku nahnali i k mytí nádobí, ne? Jsem sice pracovitá, ale nic se nemá přehánět. Ona za mě dvounožkyně lovit myši, škubat papírky a lézt po stromě taky nebude.
Jo a ještě dvounožkyně povidala, ať píšu pěkně, bez chyb a hlavně pravdivě, abych neudělala ostudu! Chichi, kdepak já a dělat ostudu, jak bych mohla? Ta bude koukat, jak pravdivě umím psát!
No nic. Takže k mé smečce: když to vezmu spravedlivě podle abecedy, tak prostě musím začít sebou. Jmenuji se totiž Alasca Arien. To ale jen v očkovacím průkazu a třeba u fotek v kočkoalbu. Jinak mi říkají Lasy, Lasynko, Lasalko, Costozasevyvedla, Neškubejsedačku a Cojsemřeklaneleztam! Nechápu, to nejsou schopné si zapamatovat jedno jméno? Asi ne. Jinak, narodila jsem se v Plzni, bydlela jsem tam s mojí maminou Čiky (měla kromě mne ještě 5 kluků a jednu holku) a její dvounožkyní. Bylo mi tam fajn, ale jsem docela ráda, že si pro mě jednoho dne současná dvounožkyně přijela, protože tam jsem měla jen maminu, která citýrovala mě, kdežto tady mám další koucouře, které mohu citýrovat já. Klidně mi říkejte šéfe, miluju výstižná oslovení!
Dalším členem smečky je černý kocouř Bubu. U toho je úplně jedno, jak se na něj volá, Bubíku, Buboušku, Tyužzasespíš nebo Bubutypraskneš. Jediné, na co slyší a reaguje, je zvuk otevírání konzervy... to se ta černá koule zvedne a s děsným dupáním se žene k misce. Jo, dvounožkyně na mne pokřikuje, že mám napsat, že Bubu je pravnukem její úplně první kočky, která se jmenovala také Bubu a byla také černá, jen vážila o pět kilo méně než Bubu 2. Se nedivim. Kdekdo váží méně než Bubu. Jsem ho párkrát zkusila rozpohybovat, že dáme fotbálek... kdepak. Zkoušeli jste někdy rozpohybovat tank? Nejde to, co?
Ted musím psát fakt opatrně, páč na řadě je Missy. Se nenechám zmydlit (litujete mě, všichni, jo? Tak bezva!). Takže: Missynka... ne, Missynečka, je moc milá kočička, zlatíčko, které si zaslouží krásná oslovení, jako Misíska nebo Misulka. Fakt nevím, proč jí taky říkají Hnedtohonech, Jedešdolumůrojedna a tak. Důrazně proti tomu protestuji! Tož, ona je Missy z Moravy, z vesnice kousek od štatlu brněnského, tak je prostě temperamentní, no. Misynko, doufám, že až si to tu přečteš, tak mě aspon 3 dny nebudeš vychovávat. Děkuji.
Dalším ve smečce je Piškot a ten je vnukem první Bubu. Mazánek, nebo co, prý Pišutka a Klučíček a Chlupinka. Tss. Aby se nerozplynuly... né, Piškotku, dobrý, dobrý, mně se to náhodou líbí, jak ti říkají, klid, Piškotečku... jau!
Fakt, je to dřina, šéfovat smečce. Mám to těžké.
A to jsem ještě nezmínila nosiče a otevírače konzerv a hladiče. Dvounožkyně. Jsou tři. Dotedˇ nevím, jak je nazývat. Maminka a tety to nejsou, čtyři tlapky sice mají, ale na chození používají jen dvě. Paničkami je taky nazývat nemíním... si nezavedem, nic, platí, že já pán, ty pán... teda já slečna, ty paní. Nakonec, mohou být rády, že je tu ještě necháváme bydlet. No. O dvou mladších dvounožkyních bych mohla mluvit jako o holkách, to by šlo... ale co s tou třetí? Tuhle zrovna líčila, jak byl Šemík jako hříbě pěknej... takže mluvit o holce by byla klamavá informace. Tak nevim. Zatím zůstanu u dvounožkyně a časem něco vymyslim.
Uf. Je to fakt dřina, pravdivě vylíčit smečku a neztratit glanc šéfa. Jdu se rozptýlit revizí nějaké kytky, až zrelaxuju, tak zas napíšu. Zatím vám, milé kocouřstvo, mávám svou úplně utlapkovanou tlapkou.
Lasy

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama