Vzpomínka na pana Hrabala

Milá Floppynko.
Musím Ti dnes napsat dlouhatánský dopis. Snad se ani do počítače nevejde. Stejně nepochopím kam se všechna ta písmenka ztrácejí, aby se v jiné podobě objevila i s mojí fotkou někde jinde. Kolikrát já už mám tu bednu, jak jí děda říká, prohlédnutou. Stále mě to nejde na rozum.
Proč Ti kočičenko moje milovaná píšu? Ále, zase jsem prý něco zvrtal, říká děda. Četl jsem v deníčku komentář, nadepsaný j.se smečkou. A do článku Červenám se, jsem uvedl že pan j... Určitě jsi to četla. Pravdu má asi děda, když říká že jsem zbrklý a nic si po sobě pořádně nepřečtu. A že mám taky víc přemýšlet a nedívat se na všechno z pohledu mužskýho, kterým jsem se stal. Existují prý také ženy. Však jsi mě to včera napsala dost důrazně. J. se smečkou totiž není pán, ale prý mladá a hezká žena. Pořádný trapas. Prý se to dokonce v lepší společnosti píše faux pas. Já ty cizí termity ještě nezvládám.
Když jsi mě včera (a dnes paní J.), napsala že má smečku tuším 11 kočičáčků, nemohl jsem si nevzpomenout na pana Hrabala. Jsi mladá, možná ho ještě neznáš. Ale Mikuláš by Ti určitě řekl, o koho jde. Byl to Pan spisovatel. Děda u jeho knížek mockrát brečel. Psal krásně, četlo se to prý jako když ze lžičky stéká do hrnku s teplým čajem voňavý med. Zrovna tak krásně chutnala slovíčka, která ten Pan spisovatel řadil do vět a celých povídek.
Ten pán měl 14 kočenek a kocourků. Většinou bydlel v Praze, ale měl v lesích v Kersku chatu, kam za nimi jezdíval. Neskutečně je miloval a psal o nich tak krásně, že to vhánělo do očí slzy dojetí. Malá ukázka:
... a u mne ležela ta dvě koťátka s bílými fusakličkami a bílou náprsenkou, pojmenoval jsem černou kočičku Švarcava, mourovatého kocourka Fusakličkou. Nejraději jsem měl ale Švarcavu, nemohl jsem se na ni vynadívat a ona mne měla tak ráda, že skoro omdlívala, když jsem si ji vzal na ruku a dal k čelu a šeptal jsem jí do ucha sladká vyznání lásky, tak nějak jsem dosáhl věku, ve kterém už jsem neuměl a nemohl být zamilován do krásně ženy, protože už jsem byl olysalý a tvář plnou vrásek, ale kočičky mne milovaly tak, jako mne mívaly rády dívky, když jsem býval mlád, byl jsem pro ty moje kočičky vším, byl jsem jejich otcem a milencem. Nejvíc mne ale měla ráda ta kočička s bílými fusakličkami a bílou náprsenkou, Švarcava. Kdykoliv jsem se na ni podíval, zjihla, zpokorněla a musel jsem ji vzít na ruku a ona na chvíli omdlela z přívalu citu, který proudil ze mě do ní a nazpátek z ní do mne, tehdy jsem se zajíkal tím štěstím. Ta jitra, když pět koťat si vlezlo za námi do postele, to bylo naše rodinné štěstí, ta koťata to byly naše děti. ... A pak jsem psal ty moje texty, stroj hrčel, musel jsem pospíchat, neměl jsem nikdy čas na stylovou čistotu textu, musel jsem psát rychle, abych mohl se věnovat kočkám, protože všechny, i když ležely se zavřenýma očima, škvírou se na mne dívaly, bylo jim dobře, když slyšely hrčení psacího stroje ... Já jsem totiž jezdil za kočkama i autem, ale jen když bylo pěkně. A když jsem jel autem, tak když jsem jel trochu rychleji, hned jsem zpomalil, co kdybych se naboural, co by bylo s kočkama? A předjížděl jsem jen traktory a náklaďáky a taky pomalu jedoucí auta, protože co kdybych se při předjíždění naboural, co by bylo s mými kočkami? A proto jsem jezdil autobusem, když bylo náledí a když padal sníh, a když pršelo, protože jsem měl záruku, že dojedu a potěším ty moje kočky. A i v autobuse, když jsem si sedl do první řady, najednou, co kdyby se autobus naboural, kdo by dal kočkám? A už jsem si sedal doprostředka autobusu a tak, kdyby se něco stalo, ve střehu, jak bych sebou hodil tam, kde nebezpečí úrazu je nejmenší, protože kdo by pak dal mlíčko těm mým kočkám?...
No řekni, Flopítko, není to krásné? A co teprve v povídce o dvou kočičkách LUCINKA A PAVLÍNA. Ta je tak dojemná, že ji děda celou probrečel. A čte si ji stále dokola. Kolikrát jsem ho zaslechl jak si povídá pro sebe a říká: „Jak se máte, kočičenky? Lucinko a Pavlínko, stále ještě čekáte na pana hostinského Nováka, že se vrátí?“
Tak toto všechno mě Flopítko moje milované všechno napadlo, když jsem četl komentář j. se smečkou. Musím se té mladé a hodné paní omluvit, že jsem ji považoval za mužskýho. Že jsem si ji hned ztotožnil s panem Hrabalem, který měl taky velkou smečku. Ahojky. Jdu to odtlapkat do deníčku a už předem lituju pana Filipa, kde najde tolik místa na tento příspěvek.
S láskou na Tebe vzpomíná Micínek.

P.S. Poslala mě včera teta Veronika krásnou fotku. Stojím u svíčky a modlím se za Růču. Aby mu bylo v kočičím nebíčku hezky a teplíčko. To my kočičkovatí máme rádi. Tak tetě řekni ať ji zveřejní. Ahojky.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama