1. února 2008  |  Tonička Kočičková  |  1 025 480 704x / 1x

O pejskovi, kočičce a papírech

Vždycky slyším, že se někteří dvounožci mají rádi jako pes a kočka a znamená to, že se nemají rádi vůbec. Jak jsem vám tu vyprávěla, že jsem byla u tety na chalupě a zlobila jsem pesíka, tak pak paní teta povídala, že se pejsánkovi po mně stejskalo. Prej i hrozně zlobil, když jsem odjela. Tak vám to musím napsat.

Když jsme odjeli od paní tety, tak paní teta dělala účetnictví nahoře u počítače a pejsek Šimon kvílel dole pod schody a musela ho vynést nahoru (tam jsou takový čůlisný střídavý schody, že pejskové po nich neumějí chodit a my kočičky umíme = další důkaz nadřazenosti koček!), aby viděl, že nahoře nejsem, protože jsem už jela domů.

Tak zas pesík nahoře kvičel, že chce dolů, že by se po mně jako povohlídl dole. Tak ho paní teta snesla s tím, že jestli bude zase dole kvičet, tak už ho nahoru neponese. Jenže Šimonek prej tichučko, ani kvíknutí. Tak teta účtovala má dáti sem, dal támhle a byla ráda, že má dvě hodiny klidu na práci.

Šimonek ovšem nezahálel. Aby dal najevo trpké zklamání a rozhořčení ve své psí duši, tak se vplížil jako náčelník apačů pootevřenými dveřmi do koupelny, kde inspirován lacinou reklamou (jestli si pamatujete - brnkala dvounožcům na emotivní strunu „loztomilým štěňátkem“) vzal jemně do tlamky jeden konec role toaletního papíru a rozběhl se s ním přes tři místnosti. Tahle toaletní dálnice ho však neuspokojila. Tak, jak vedla, ji celou rozkousal na maličký uslintaný papírky a paní teta z toho pak měla ohromnou radost, hlavně když to během těch dvou hodin přischlo k podlaze a nedalo se to umýt.

Ale abych nevyprávěla jen o psím lumpačení, tak já mám papírky taky ráda. Tuhle nechala slečna páníkovi na stole pět papírků, prej na jídlo. Když lidé odešli, řekla jsem si – hmm, papírky na jídlo... tak to prubnem. Hezkej proužek na papírkách byl, takovej blejskavej a nějaký písmenka a čísla. Moc to nevonělo, přesto se mi jeden papírek podařilo téměř pozřít. Stálo mě to ale dost přemáhání. Fakt nevím, co na tom ti lidi maj... navíc ten slibnej blejskavej proužek byl pěkně hnusnej. Zbylé papírky jsem aspoň rozházela po zemi, aby to páník nejedl (protože vím, že když nějaké jídlo spadne na zem, tak se hodí do koše) a šla jsem se uklidnit četbou knihy.

Slečna, když přišla domů, nejen, že nepochopila můj záměr chránit páníkův žaludek, ale i dost prskala, že ničím hodnoty (něco, co se nedá žrát, není hodnota!!!) Ani snad nebudu psát, jak prskala, když zjistila důsledky mojeho kulturně-vzdělávací záměru, protože prý ta kniha byla půjčená a opravdu neví, jak vysvětlí kolegyni v práci, že ji vrací napůl sežranou. Ach jo.

Sdílejte!  |  O sdílení

Micínek  9. února 2008 16:14

Toničko, kočičko. Nic si z toho nedělej. Dvounožci nás málokdy pochopí. Přitom dělají víc blbostí než my. Víš, co dnes provedl děda? Ani to neřekl babičce. Nastrkal 8 flašek od piva do automatu a šel zaplatit. Zdálo se mu divný že až tolik. Ale zacáloval a šel na autobus. Teprve tam mu došlo že si nevyzvedl lístek z automatu za lahve. No tak někomu přispěl pár korunama. Ale modrý papírek se stříbrným proužkem je asi víc, ne? Ty brďo. Ta panička asi musela pěnit! Musíš zatloukat že jsi to nebyla ty. Ahojky, kočičenko.