Potkal jsem ho u klece

Ahoj kočkomilci,

po minulém „těžším“ článku tu máme něco menšího, ale za to pěkně ostrého.

Byl rok 2012 a já seděla na nudné přednášce, kde jsem jen podtrhávala ve svých materiálech celé věty. Žádný jiný užitek to nemělo. Občas jsem se mrkla na mobil na zprávy, co je nového, když v tom jsem uviděla obrázek něčeho zajímavého. Ježka. Nebyl to ale ježek český, ale až z daleké Afriky. Přesným jménem ježek bělobřichý.

Řekla jsem si, že holkám by nezaškodil malý kamarád (haha), a kontaktovala jsem chovatelku, která mi byla svým založením blízká. Slovo dalo slovo a za měsíc a půl od této akce jsem si přivezla domů „Viktora Alexe the Ježka“.

Viktor měl svou vlastní klec a jak se hned ukázalo, třecí plochy, kdy jsme se potkávali, byly minimální. Když jsme šli kolem desáté spát, on zrovna vstával na jídlo a na sport. A vrzající kolečko na běhání zase utichalo někdy kolem čtvrté hodiny ranní.

A tím se nám všem narušil režim. Kočky totiž dobře půl roku u jeho klece stály a nevěřícně koukaly, co jsem to proboha dotáhla za ufuněné zvíře. Když jsem si brala Vikouše k sobě, tak si vyhuply někde blízko mě a oči jim málem padaly z důlků.

Nejvíc těžko to brala Vločka. V roce a půl měla krátce po pubertě a v ježkovi, který měl naježené bodliny a čouhal mu jen kousek čumáčku, viděla perfektní balonek. Problém byl ten, že když jsem nedávala pozor, Vločinda se toho „balonku“ pokusila dotknout. To Viktor „balonek“ začal i vzteky nadskakovat. Vloččino popíchání jsem většinou pak odnesla já, protože mi leknutím skočila na záda.

Sazince to bylo tak nějak asi (opět) jedno. Na Vikouše koukala, ale neměla tendence se k němu přibližovat. Problém nastal ve chvíli, kdy po sblížení zatoužil Vik. Vik viděl v černé Sazi asi příbuzného (asi kvůli jeho oficiální černé barvě) a Sazinku se snažil oňufávat. Dokud jen čenichal, bylo to dobré. Pak jednou se ale rozhodl, že Sazinku ochutná. Zakousl se jí do špičky ocásku a odmítl pustit. Hysteričtí jsme tehdy byli komplet všichni. Od té doby Sazinka začala Viktora úplně ignorovat.

Přemýšlím, jestli na Viktora nějak reagoval Pláma, když jsem ho tehdy přinesla z útulku. Ale podle mě si ho nikdy nevšímal (což přetrvává). Přes všechny dojmy v první chvíli totiž Pláma asi usoudil, že Viktor patřící do dalšího typu nábytku (klece), je sám nábytek, co se samovolně pohybuje a vydává zvuky. Nechala jsem ho tedy při tom a k žádným schůzkám ježek – kocour jsem je nikdy nenutila.

Úplně jiný level přišel s Flekoušem. Flekouš se od začátku na klec nemohl vynadívat. Vždycky, když jsem ho brala do náruče, tak jsem cítila, jak mu divoce bije srdce a adrenalin proudí žilami. Pro něj neznámý pach Afriky v něm asi probouzel divoké geny. Komplikované bylo i Vikoušovo krmení.

Flekouš totiž všechno závidí. Jak granule, tak i třeba hmyz. Mysleli jsme, že ho uspokojíme tím, že mu takového cvrčka dáme k jídlu, ale po tom, co cvrček někam odskočil a Flekouš na něj dva dny číhal, už takové věci, pro sichr, neděláme. Mimochodem, cvrčka už jsme nikdy nenašli, jen jsem měla několik dní pocit, že mi cvrká v uchu.

Žárlivé scény nastávají i ve chvíli, kdy mám Viktora v posteli. Flekoušovi vůbec nevadí, že ježek zuří, když k němu čuchá zvědavé kotě. Spíš naopak. Ve Flekoušovi to asi podněcuje zvědavost a kutá do bodlin o to vášnivěji. Blbé je, že z edné strany do Vika rýpe Flekouš a z druhé strany sedí pes, který by rád taky kutal, ale nemá povolení.

Vikoušův život u nás tedy není snadný. S dalšími pěti zvířecími sourozenci si vůbec nerozumí a trpce snáší to, že o svůj pokojíček („trucovna“) se musí dělit s kočičími proprietami.

Někdy mě trošku mrzí, že nemůžeme mít i další zvířata. Ale racionálně jsem si musela říct, že papoušci a potkani by u nás asi nedožili rána. Viktor má aspoň ty bodliny a silné funící argumenty.

A co vy a vaše kočky? Máte i další zvířata, krom psů? Jak se snáší?

Příští týden o tom, jak jsem musela sundat mřížky z oken. Tak ahoj!

Tagy ?

HaniK a smečka

Sdílejte!  |  O sdílení

Související Kočkočtení >



7 komentářů

Reklama