Silvestrovské vzpomínání

Ahoj povánoční kočkomilci,

tak jak jste si užili vánočních svátků? My vyloženě cestovně, takže kočičí smečka si od nás odpočinula. Aspoň si mohli hrát se svou kočičí „autodráhou“ a užívat si byt bez psa.

Dnes je poslední den roku. Jak jste si mohli přečíst, tak pro nás byl opravdu velmi bohatý na změny a zážitky. Dnes ale nebude povídání o naší smečce, ale o těch minulých.

Také máte zvířátko, které vám úplně ovlivnilo život? Já odjakživa milovala všechna. Taky mě celý život provází psi. Největší místo v srdci bude mít asi vždycky Bad. Náš německý ovčák, ke kterému jsem měla myšlenkově určitě nejblíže. Žel, nesnášel kočky. Moji rodiče ani nebyli zvyklí a připravení na to, abychom kočku měli, a myslím, že Bad byl i zásadní argument proto, proč kočku nemít. Osud ale píše svoje řádky jinak. Když jsme se přestěhovali na vesnici, díky dědečkovi se zásadně změnil počet zvířat. Chovali jsme slepice, husy, krůty. Měli jsme dva psy a papoušky. A dědeček jednou našel za domem malou černou kočičku. Popravdě už nevím, proč jsme se jí najednou tak ujali, automaticky byla naše. Rozhodně to byla jedna z nejhezčích černých koček, co jsem doposud viděla a poznala. Už pro ty její nadýchané chlupy a uhrančivé oči. Dědeček jí udělal na víku od studny pelíšek a dostala jméno Ťapka.

Ťapka byla kočka, na které jsme se vlastně všechno učili. Jak se o kočku starat, co potřebuje. Byla velmi trpělivá a nejvíc ze všech měla ráda moji maminku. I ode mě se občas nechala chovat. Byla to první kastrovaná kočka z celé „série“ našich koček. Její život ale byl poměrně těžký. Kastrace u Ťapky první sice proběhla dobře, ale Ťapka se někde v lese chytla do želez a ošklivě si poranila packu. A když se jí jakž takž zhojila, maminka na tu samou nohu omylem stoupla. No, měla to s námi veselé. Bohužel jsme ale bydleli u frekventované silnice, a tak s námi nebyla dlouho. Je to jedna z mnoha ztrát, co pořád bolí, když si na ni vzpomenu, a navždycky to bude kočka, která mě uklidňovala, když umřel dědeček.

Po černé Ťapce přišla Ťapka druhá, mourovatá. Tu nám krátce po černé kočce darovali sousedé. Na koťátka jsem se chodila často dívat a myslím, že někdy v té době se mi zapnula velmi dobrá intuice. Prostě jsem cítila, že kočky mě tam chtějí, ale souseda jsem svými návštěvami spíš už rozčilovala.

Ťapka druhá je po mamince peršanka a po otci obyčejná kočka. Každopádně byla a je vždycky velmi výjimečná, jak rysy, tak povahou. Jako svou paní uznávala vždycky jen mou maminku a není tomu jinak, i když je naší Ťapuli už šestnáct let. Ťapka je kočka pokojová, nikdy nebyla venku. Jen když ji mamka vzala na klín na balkon nebo na zahradu. A je to jediná kočka doma, co naši kdy měli.

Venkovní kočky se u nás střídaly. Všechny se dávaly kastrovat, aby se zreguloval počet koťat, co umře na silnici, a v dnešní době se už na tom konci vesnice nevyskytuje vlastně žádná toulavá kočka. To bych ale předbíhala.

Z vedlejší louky k nám jednou přišel pár koťat. Zrzavá kočička a kocourek. Než se ale stačilo nějak pořádně reagovat, kočičku srazilo auto. Zrzavý kocourek byl pojmenován na její počest Bráška a automaticky se přifařil k naší rodině. Často jsme ho brávali do domu, ale Ťapka byla velmi nespolečenská, takže vždycky do jiné místnosti. V mých vzpomínkách patří mezi nejvíc „crazy cat“, a to včetně našeho spolku. Hry s ním nebraly konce a byl to velmi vděčný kocourek. Bohužel i pro něj byla osudná silnice. Našla jsem ho já a tuto vzpomínku nikdy asi nevymažu.

Nejvíce kontroverzní byl příchod černobílé kočky. Do té doby jsem nevěděla, že krom lidí dokážu poznat těhotenství i u koček. Takže jsem určila brzké stádium březosti a kočka dostala jméno Těhule. Porodila koťátka, která jsme vypiplali, když se Těhule jednou nevrátila z lovu. Jestli ji dostal nějaký myslivec, to jsme nikdy nezjistili. Já jsem si ovšem jistá tím, že se s námi přišla rozloučit. Nezapomenu na večer, když jsem šla ven se psem, který s koťaty vyrůstal, a intuitivně jsem cítila upřený pohled a pocit, který jsem pak určila jako děkovný. Jestli ten bílý flek, co jsem viděla a chvíli pronásledovala, protože jsem myslela, že je to nějaká cizí kočka, byla duše Těhule nebo má zjitřená fantazie, to už se nikdy nedozvím. Já jsem si tím ale i v dospělosti jistá a dávám si víc pozor na všechna znamení kolem sebe.

Z tohoto vrhu koťat je nejvíc smutný příběh mourovaté kočičky Cloudy. I ji jsme našli sraženou autem, ale žila. Rodiče se snažili ze všech sil, aby přežila. Vezli ji na specializovanou kliniku, kde se podrobila operaci. Už tehdy jsem tušila, že ne všichni veterináři jsou dobří, ale u Cloudy si myslím, že šlo o zásadní zanedbání péče, kdy veterinář (a protože jsem praktik – při opravdu drahé) operaci nepoznal další vnitřní zranění. Cloudy nám pak doma umírala v tichých bolestech. Až později jsme se dozvěděli, že kočka může vrnět, i když ji něco bolí. My jsme si naivně mysleli, že už je jí dobře...

Jediný, kdo zbyl, a je to náš další kočičí senior, je kočka Tečka. Tečka proto, že má bílou tečku na konci černého ocasu. Ano, stejně jako náš Flekouš. Tečka bude mít deset let a přes silnici už naštěstí (ťuk, ťuk) skoro nechodí.

Byly další kočky, co k nám přišly a chvíli jsme se o ně starali. Některé zase odešly, některé zasáhla silnice. Díky mým rodičům, kteří právě kvůli silnici prosazovali co nejmenší počet množených koček, se kastrace rozmohly a dnes kočky v houfech nepřichází a žádná silnicí netrpí.

Díky těmto zážitkům jsou kočky o něco víc srdeční záležitostí než psi. Ale jen o půl kočičího fousu.

Mimochodem, když máme ten konec roku, nechcete se podělit o nějaké veselé nebo smutné zážitky z dřívějška? Ať v tom nejsem sama...

Zrovna tu za oknem bouchla petarda. Inu, konec roku se zjevně blíží. Naše zvěř to naštěstí neřeší. Spíš jsou tak nějak zvědaví. Vlastně si nepamatuju, že by se některá z našich koček bála střílení ohňostrojů. Psi ano, ale kočky asi ne. Jak je to u vás? Taky koukají na divná světýlka nebo jsou nervózní? My jsme součástí skupiny „Ohňostroje ne.“ Velmi lituju zvířata, která tímto trpí, a popravdě, nechápu, co to má být za super zábavu. No, vlastně se těch ran bojím nejvíc já.

Do nového roku vám přeju co nejvíc štěstí a zdraví (i vašim chlupáčkům), spokojenost, hodně peněz, jestli vám chybí, hodně humoru, protože toho není nikdy dost, a lásky jak k vám, tak ke všem živým tvorům.

Jdu chladit kočičí mléko a nám šampáňo.

Příště o tom, jak jsem (ne)řešila stravu a proč teď čtu etikety.

Tagy ?

HaniK a smečka

Sdílejte!  |  O sdílení

Související Kočkočtení >



8 komentářů

Reklama