Naše návštěva nebyla plánovaná, ale jelikož jsme byli blízko a věděli jsme, že se tam koná bazárek, tak jsme se rozjeli. Navigace nás přesně navedla, jen na konci na displeji chyběla kočičí hlava.o)
Zaparkovali jsme a vešli jsme na zahradu plnou nejen kočičího zboží. Hned u prvního stolečku jsem si vyhlídla sošku kočky, kterou jsem si schovala a koupila si ji při cestě zpět. Od knížek, sošek, peněženek, bižuterie, oblečení, bot a mnohého dalšího jsme přišli k dvěma slečnám, které háčkovaly a kterých jsme se zeptali, jestli můžeme do útulku. „No samozřejmě,“ zněla odpověď. „Už jste tady někdy byli? Ne? Provedeme vás.“
Takže jsme dostali tu nejlepší průvodkyni na světě, která nás provedla celým útulkem a která s námi strávila hodinu a řekla nám všechna jména a všechny příběhy. Neuvěřitelný!
Paní, co nás provázela. Foto: gwen, Modrý kocouř.cz
Ale začnu od začátku. Takže: „Vítejte, poprosím, sundejte si boty, odložte si bundu a můžeme jít. V první místnosti vidíte kocourka, který... v kuchyni máme taky kocourky, v jednotlivých místnostech jsou jen kočičky, které se snesou, ale pojďme do poschodí.“
Vyšli jsme schody a nevěřili jsme svým očím. Dýchl na nás kočičí ráj a kočičí stromy. A kočky, kočky, kočky, také prý takzvané pamprsajdy – kočičky, které potřebují plenu. Paní stále vyprávěla a my jsme jen kývali, koukali, hladili, mazlili a nevěřili. Opravdu neuvěřitelný útulek.
V další místnosti další kočky, další ráj a dvě velké skříně, o nichž jsme se později dozvěděli, že to jsou postele majitelů. Kočky jim tam trpí, že s nimi mohou spát!.-o))
V poslední místnosti na patře byli samé kočičky a jen jeden kocourek, který prý tam chce být sám, protože s jiným kocourem se nesnese. Na patře je ještě místnost, veterinární vyšetřovna s hospitalizací, kam dojíždějí veterináři, kde se odehrávají zákroky a kde jsou všechny potřebné věci k vyléčení koček a kocourků.
Veterinární vyšetřovna s hospitalizací. Foto: gwen, Modrý kocouř.cz
Dole jsou další kočky v kuchyni a ještě jedna karanténa je hned vedle skladu. Další kočky bydlí ve venkovní voliéře, která je rozdělena na tři části. Mají tam zateplené domky.
Když jsme vyšli ven, tak jelikož jsme přijeli pozdě, bazárek už se sklízel, ale stihli jsme si koupit dvě drobnosti a raději jsme přispěli na veterinu.
Potkali jsme se i s majitelkou útulku, s paní Kacálkovou, která je velmi sympatická, usměvavá, drobná paní, na které je vidět, že svůj domov propůjčila kočkám, kterých tam bylo... a teď si tipněte! Neuvěřitelných 80! A když jsme sedli do auta, tak jsme si říkali, že nám to ani nepřišlo, že jich je tam tolik. Že se to tak rozprostřelo, jako když jdete po zámku a v každé místnosti vidíte něco, co vám pak udělá dokonalý celek.
Tenhle útulek sleduju na fb, připadají mi neskutečně obětaví a akční. Koupila jsem si něco i v jejich aukcích na fb. Vždycky když vidím, co všechno dělají, stíhají a jak se starají o kočky, si říkám, že ta paní je snad naklonovaná :-)
Skvělý článek o skvělých lidech!
Plašani by, podľa mňa, mali byť max dve spolu, ideálne, ktoré boli spolu aj vonku. Určite by som ich nepustila von - možno z čiste sebeckého dôvodu a obavy, aby sa im nič nestalo.
Náš Patrik bol tiež prvé dva mesiace totálny plašan. Zažil ... škoda slov. Zľakol sa každého šuchnutia, aj slabého buchnutia. Keď si ho Simona prevzala, dni trávil zalezený v poličke sekretára alebo pod perinami. Nedajboh perinu nadvihnúť - to boli oči plné hrôzy. Zaštrkotanie kľúčov vo dverách znamenal pre neho ďalší stres.
Nijako ho nenútila, len mu vždy dala jesť a nevšímala si ho. Keď bola sama s ním, jemne ho ohlasovala, až sa začal osmeľovať a postupne vyliezal na dlhší a dlhší čas. Až sa v jednu noc prebudila na to, že niekto pri nej funí. Patrik ležal úplne tesne pri jej hlave! Síce plachosť stále bola a na pohladenie hned vyštartoval znova preč, ale postupne si zvykal a ostával. O cca mesiac a pol až dva už človeku veril natoľko, že sa ho odvážila z Bratislavy priviezť na Vianoce k nám. S mačkami to prebehlo úplne OK, tak ho začala voziť každý víkend. No a výsledok vidíte....
Lenže, čo zviera, to iný príbeh, zážitok, trauma...
Musím říct, že já byla ohromena. Jít po schodech a pak vidět ráj pro kočky a dokonce s vlastní ošetřovnou, kam dojíždí veterinář, to je radost..
Když jsem sedla do auta, přemýšleli jsme, kdo jezdí na ty bazárky?. Zvykli si lidé s okolních vesnic? Z města? Opravdu jedou jako mi několik km (i stovky), aby podpořili a něco si koupili?
A pak mám ještě jednu zamýšlecí a to jsou plašanky. Ptala jsem se na to i paní, trošku jsme o tom diskutovali. Já akceptuji politiku útulku, kastrovat, ale nevypouštět, ale jak jsem paní řekla, když jsem viděla zalezlé kočky, plaché, choulící se u radiátorů a to vím, že tam budou i několik let, bylo mi jich líto. Nevím, jestli někdy, někdy třeba se nechají pohladit....Ale...jak to máte vy? Pustit nebo nechat?
F řekl zajímavou věc. že plašanka, která utrpěla něco těžkýho a byla zachráněná, operována a doléčená, že třeba šance u ní na pohlazení je....nevím, jak to funguje...
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Registrace není povinná, ale umožní Vám využívat všechny funkce, které Modrý kocouř.cz nabízí - jednoduché vkládání fotek, komentování nebo komunikace s ostatními Kocouřáky.
Přitlapkovat se
22. května 2017
8 324x / 6x
