Rozhovor - Filip: „Kocouř je takové jako dobrodružství“

Kocouř slaví 15 let!

Když už je tento významný den, pamatujete si svůj úplně první příspěvek na Modrého kocouře.cz? Je dnes ještě dohledatelný?

Stránky byly původně vytvořeny jaké místo s informacemi pro lidi, kteří si pořídili kotě – a co teď s ním? Na co dát pozor? Co kotě potřebuje? Všechno, co jsem si pracně zjišťoval, jsem se snažil dostat na internet. Tehdy tam toho moc nebylo, o koťatech, běžel akorát web kočky Adélky a pak Dumka, ale to jsem vnímal víc jako blog. Ale zpátky: první příspěvky i původní vzhled stránek už je pryč, takže dohledatelné to už asi nikde není, možná někde na starém disku ve starém počítači. A i články k tématům, se kterými Kocouř začínal, jsou nové, o stravě a tak – vše se snažíme mít pořád aktuální, a tak se to staré nahrazuje. Kocouř nesmí být nějaká zkamenělina.

Když jste vymýšlel název pro Modrého kocouře.cz, jak jste na tento název přišel?

Líbily se mi tehdy britské modré kočky, tak jsem si říkal, že by bylo fajn jednu mít, takovou. Takže britská modrá... slovo modrá je odtud. Britské kočky tehdy „frčely“ ... No a kocouř... rád si někdy hraju se slovy, takže v takové trochu divné logice, když jsou dva kocouři se Ř, tak jeden musí být kocouř, také se Ř.

Tak to mi přijde trochu jako logika medvídka Púa... Nemyslíte?

Aha, mám tu knížku rád a mám ji vedle postele. Možná jsem z toho něco pochytil.

Máte dva kočičáky, odkud je máte?

Mám Lilly a Charlieho, oba jsou z útulku. Lilly se tam dostala jako malé kotě, snad se narodila nějaké kočce, co bydlela někde „u trati“, ale nikdy jsem nezjišťoval, u jaké vlastně. Útulkáři si chrání, a asi zcela oprávněně, informace, kde jsou kolonie venkovních koček. Pak jsou tam v bezpečí. No a Charlie, ten se objevil na jedné umisťovací výstavě stejného útulku. Dostal se tam, protože mu měl umřít dvounožec, u kterého bydlel, a pak už neměl, kde být. No, ale v útulku pak byl jen fakt malou chviličku. S Lilínou to bylo těžší, jako kotě se musela léčit, ale zvládli jsme to.

A co vlastně Lilče bylo? Něco závažného?

Bojovali jsme tehdy s plísní, nic moc, vypadalo to na takový jako dlouhý boj, taky jsem se bál, aby to neskočilo na lidi, no, nic moc. Ale zbavili jsme se toho. Lilína to zvládla výborně.

Jak se začala projevovat vaše láska ke kočkám?

No, začátek nic moc. Pamatuju si moji babičku na Slovensku, jak měla kočku Miňu a pořád na mě, ať si ji pohladím. A já se pořád bál. Tak babička, že ji pohladíme spolu, chytla mi ruku a já ucuknul a Miňa „Škráb!“ Pak jsme doma měli psy a kočku si uvědomuju jen v knížce, Šklíbu. Ke kočkám jsem se vrátil až za hodně let...

Měl jste i dříve nějaké kočky krom Lilly a Charlieho?

Chvilku jsem měl ještě Ringa a Kitty, zůstali po rozchodu s tehdejší přítelkyní u ní. No a pak jsem ještě měl Ginny, ta přišla s Lilly, taky se léčila, byla na tom ještě hůř, ale taky se to lepšilo. Ale byla tak ... zvídavá, že na to nakonec doplatila. Úraz. A nedalo se už nic dělat. Marnost. No...

Zpětně, možná proto je na Kocouřovi i tolik článků o bezpečnosti. I když... to je asi i postižení z práce.

Máte nějaké plemeno, které vás vyloženě fascinuje?

Tím se vracíme trochu na začátek. Šklíba. Britská kočka. Velká, mohutná, kulatá, usmívající se. A taková jako fakt i s britskou povahou, podle popisů plemene.

Chodíte na nějaké akce o kterých se na Kocouři zmiňujete?

Občas zajdu na výstavu, baví mě to celé sledovat, nejen kočky, ale i lidi. Pak někdy jdu na umisťovací výstavy, vždycky si tam s dětmi něco koupíme v charitativních krámcích. A baví mě také různé přednášky, jen na to mít čas...

Jestli se mohu zeptat, jak jste přišel na soutěže na Kocouřovi? Např. Poznávačka, Kdo jsem a další... Vymýšlíte je sám?

Když se v roce 2015 začal Kocouř znovu rozjíždět, hledali jsme tehdy něco, kam by mohli lidi „klikat“, ne jen tak tupě, ale aby to bylo i zajímavé a také originální. Pamatuju si, jak jsem došel ke Kdo jsem – říkal jsem si tehdy, že to bude běžet chvilku, že budu muset najít nějak způsob, jak bych sám hledal fotky a dával je tam, ale nakonec se to nějak chytlo. A teď už nebyl den bez Kdo jsem snad několik týdnů.

Ono to platí obecně. Nikdy se neví, jak se to, co se naprogramuje a co se na stránkách skutečně nakonec objeví, vyvine. A i to je zajímavé, Kocouř je takové jako dobrodružství. A když se to povede, lidi to baví a něco jim to – snad – i dává, mám z toho opravdu radost.

Děkuji za rozhovor.

Tagy ?

rozhovorMK

Sdílejte!  |  O sdílení

22 komentářů

Reklama