Slečna Dorotka Černá se překonává

Dneska ráno vstával velký člověk velmi brzo. Člověčka ještě ležela v pelíšku a ráda by spala, ale když už mě pustili dovnitř, musela jsem se sní pořádně přivítat.
Vrrrú, vrrrú, celou noc jsem jsem se na tebe těšila, pohlaď mě, ještě tě olížu, vrrr, vrrr vrrrůůů.
Zatímco mě hladila, ptala se velkého člověka, proč vstává tak časně. "Kočka mě vzbudila, už nemůžu spát."
No tak to teda nebyla žádná pravda, já jsem si hrála se svou chrastící myškou a nikoho jsem nebudila.
Hlazení člověčky bylo sice příjemné, ale velký člověk chodil po domě nahoru a dolu a něčím šustil, tak jsem ho běžela zkontrolovat. Dával báječně smradlavé boty do tašky, ze které občas vyndavá propocená trička, mokré ručníky a hlavně - ponožky. To mám ráda, tak jsem kolem něj šmejdila a očuchávala a ani jsem si nevšimla, že jsem v komoře sama. Tak dobrá, nic nového tu není, jdu jinam.
A hele - dveře jsou zavřené. Mňau? Je tu někdo? Mňaůů?? Já jsem tady. Tady jsem! Mňáááůůů!! TADY ZAVŘENÁ! Pojďte mně někdo pustit! Mňáááůůů, mňáááůůů. Pomóc, pusťte mě ven! Já chci ven!! Vééééééééééén!!!!
Člověčka nevypadala tak nadšeně, jako jindy, když mě vidí. "Ty jsi tady, ty trubko? Poběž jdeme ještě spinkat."
To miluju, protože spinkání s člověčkou znamená mazlení s ní. Člověčka si ale lehla na bok a dělala, že spí.
Tak to ne, já po tobě nemůžu chodit, otoč se, chci hladit, hlaď mě!
Člověčka vzdychla, otočila se, abych se na ní mohla pohodlně rozvalit, a pohladila mě.
A dál? To je nějaký mazlení? Hlaď mě pořádně. Mňauach! Tak je to správně, nejdřív na hlavičce, ták, až k ocásku. Podrbat. Teď bříško a hezky pošimrat pod krkem.
Dobrý, dobrý, mňauk, to už stačí. Už toho nech. Teď se nehýbej, ať se mi na tobě pohodlně leží.
Cink, cink, cinkilinky - sotva jsem očka zavřela, už zvoní člověčce budík. Člověčka leží a nehýbe se.
Vstávej, vstávej! Snídaně. Hlad! Strašný hlad trápí nás. TVÁ KOČKA HLADOVÍ! Umřu, už umírám!
Člověčka vzdychne a pomalu schází ze schodů. Běžím před ní - dupy, dupy. Co? Mistička je pořád prázdná, neloudej se. Já vím, že mám granule v druhé misce a schované na škrabadle, ale to není snídaně, to je blemňaus. To nejím. Masíčko - dělej, dělej. Dej to sem, mňau, no konečně. Mňau, mňam, mlask.
S plným bříškem se řítím nahoru - dupy, dupy.
Á člověčka se obléká. Prima bude legrace! "Dorotko, neválej se mi po tý halence, bude celá zachlupacená."
No dovol, to je řečí pro trochu černých chlupů na ňáký košili. (Podívej, jaká jsem krásná kočička.) Protáhnu se a překulím na záda.
Člověčka mě ale neomaleně setřásla a nevypadalo to, že se se mnou chce honit. Naštěstí vzala do ruky báječné lesklé a lehounké mávátko a začala s ním třepat.
Přikrčím se á... hop! Ulovila jsem ho! "Dorotko! Nech ty silonky!"
Vypadá dost směšně, jak tam stojí polonahá na jedné noze, poskakuje a souká si na nohu moje mávátko, totiž silonky.
Jakmile se jí to podaří, je řada na černém panterovi. Útók!
Zaťala jsem drápky a pořádně se zakousla. Člověčka zaúpěla. No co, nemá si svoje nohy strkat do mýho mávátka. A hele, asi se to roztrhlo.
Poodejdu a začnu se důstojně umývat.
Masíčko, které jsem měla k snídani, mi začíná nějak bublat v žaludku. No jo, je načase dojít si na záchůdek.
Slyším, jak si člověčka chystá snídani, kafe (to nepiju) a maže si chleba (doufám, že se sýrem). Jakmile si sedne, skočím jí do klína.
Máš sýr? Dej mi. "DOROTO!"
A jejda, na člověččině černé sukni se báječně otiskly moje tlapičky zaprášené od podestýlky ze záchoda.
Podívala jsem se na ni, sýr asi nedostanu, co?
Ale ne, to je přeci moje člověčka. Pohladila mě po hlavičce, dala mi sýr a tiše vzdychla: "Kočičko, ty se dneska fakt překonáváš."

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama