Jak si páníček zasprintoval

Jestli taky chováte párek dvounožců, jistě už jste si také všimli, že mezi páníčky a paničkami jsou jisté rozdíly. Paničky například častěji piští, páníčci zase hudrají hlubokým hlasem a mlátí pěstmi do stolů. Jedním z podstatných rozdílů mého chovného páru je i to, že panička občas vybíhá z bytu a vrací se upocená, funící a se zářícíma očima. Zbytek takového dne pak většinou nadšeně líčí páníčkovi, kam až doběhla bez přestávky, načež jí páníček líčí, kam až by bez přestávky doběhl on. Páníček je ale tvor gaučový, takže nikam zbytečně nevybíhá a šetří si energii na přepínání dálkového ovladače.
Protože ale k soužití s ocelotem je potřeba jistá dávka fyzické kondice, rozhodl jsem se, že páníčka trochu pocvičím. Parťák mi přislíbil spolupráci.
Je to totiž tak. Od jistého pozdního večera mám venku kočičího kámoše. Seznámili jsme se, když jsem byl s paničkou na procházce a on zrovna seděl pod autem na parkovišti. Po menších syčivých peripetiích jsme se skamarádili a na procházky od té doby chodíme spolu. Čekává na mě před domem, a když s paničkou vyjdeme ven, očuchám se s ním a pak už jde s námi. Někdy si ho musím vyzvednout u plotu. Párkrát mňouknu a už běží k nám. Občas spolu pozorujeme tři kočičky v rozsvíceném okně v prvním patře, většinou ale rozšiřujeme dobyté teritorium a syčíme na cizí kocoury. Vydatně nám přitom pomáhá panička, která sice nesyčí, zato ale vypadá tak strašlivě, že cizí kocouři před ní utíkají. S parťákem se domlouváme tajným vrkáním, někdy se z legrace plácáme po zádech a pak kolem sebe legračně poskakujeme bokem, společně se krčíme v trávě, když prochází cizí dvounožec, nebo prozkoumáváme vzdálenější okolí. Když jsme dva, odvažujeme se i na místa, kam bych si sám netroufnul. Panička díky nám sklízí abnormální pozornost, když ji po hlavní třídě táhne černý ocelot na vodítku a těsně vedle něj kluše druhá kočkovitá šelma, která jakoby té první z oka vypadla. Kolem jezdí tramvaje, pospíchají lidi z práce, a černé dvojspřeží poklusává ostražitě v městském ruchu a baví se spolu tajným vrkáním. Když chce třeba parťák přeběhnout ulici, zavrkáním se mě zeptá, co já na to, já mrknu na paničku, ta zakroutí hlavou, jakože přes ulici by se bála, a já tichým zamňouknutím parťákovi vysvětlím, že přecházet nebudem.
Kámoš mě taky dovedl k místu, kde má v trávě mezi paneláky důlek, kam mu lidé sypou granulky. Paničku to tak dojalo, že parťáka chtěla hnedka vzít k nám domů. Lákala ho do vchodových dveří, i já jsem mu radil, že „uvru-u“ (to znamená „jídla hodně a pokousat je můžeš, kdy se ti zlíbí“), parťák už vkročil k nám do chodby a panička se chystala zavřít za ním dveře, jenže kámoš se najednou leknul a vystřelil tryskem ven.
Tak se panička aspoň rozhodla, že vždycky, když půjdeme na procházku, vezmeme kámošovi kapsičku. Protože ale čekala, že na to bude potřeba hodně rukou a trpělivosti, vzala s sebou i páníčka. (Ten má ruce dvě a trpělivost žádnou.) Samotný fakt, že páníček se ocitne venku, aniž by právě šel na nákup, na vlak nebo do restauračního zařízení, mě tak nadchl, že jsem s kámošem domluvil páníčkovi lehký sportovní zážitek.
Jakmile jsme vyšli před dům, vyrazil jsem k parkovišti, jestli tam nebude kámoš. Páníček, celý nervózní z toho, že se octl venku, aniž by někam šel, se začal rychle šacovat a něco hledat po kapsách, pak si ale vzpomněl, že vlastně přestal kouřit a zklamaně a odevzdaně se vydal za námi. Čuchal jsem u křoví, pod autama i kolem garáží, panička smutněla, že kámoš se ztratil, a páníček doufal, že procházka brzo skončí. Když už to vypadalo, že parťáka dneska nenajdem, našel jsem od něj pod jedním autem vzkaz. Hnedka jsem za ním vyrazil.
Běželi jsme přes hřiště, po chodníku, přes ulici a zase po chodníku. Páníček hudral, kam ho chce ten kocour zatracenej zatáhnout, panička vlála na druhém konci mého vodítka a rozhlížela se, jestli něco nejede. Běželi jsme k nádraží, kolem domků se zahrádkami... a pak jsem zpomalil. Přikrčil jsem se a začal nahlížet pod auta, co stála u chodníku. Dvounožci za mnou funěli v duetu a já hledal a hledal, až jsem našel. „Um-um“, povídám parťákovi. Seděl pod autem, ale hnedka vylezl a dotkl se mě čumáčkem. Panička za námi začala dojatě pofňukávat, že takový přátelství se nevidí, vytáhla mističku a kapsičku a chystala se nandat parťákovi večeři. Páníček stál opodál a tvářil se kysele jako vždycky, když se panička tváří dojatě a může za to ocelot.
S parťákem jsme na sebe spiklenecky mrkli. Panička na zem položila mističku, otevřela kapsičku, parťák podle plánu couvl, panička se k němu natáhla, vodítko se jí přitom vysmeklo z ruky... á hoplá! Osvobozený ocelot mizel v dáli.
Panička i páníček se změnili v nehybné postavy, ulice, stromy i zaparkovaná auta kolem mě letěly dozadu, tlapky se odrážely od země a tělo se mi vlnilo v tryskovém běhu. Šíp času se zastavil a  nebylo nic, než černá čára ocelota, co rychlostí světla prokličkovala městem.
O tisícinu vteřiny později jsem seděl u našich domovních dveří, kdesi daleko něco kňouralo a o trochu blíž něco funělo. Přikrčil jsem se, abych viděl, co se vynoří zpoza bloku domů. Dlouho se nic nevynořovalo, ale funělo to čím dál blíž. A najednou se ke mně začal blížit páníček. V obličeji měl barvu vařeného raka, vydával zvuky jak parní lokomotiva a při mírně zrychlené chůzi se legračně natřásal. Zastavil se nade mnou a jeho funění změnilo rytmus. Stěžoval si, že ho prohnala jakási černá mrcha. Jal jsem se mrchu vyhlížet, a skutečně se za chvíli objevila opodál. Moc černá sice nebyla, ale kňourala paniččím hlasem, že se jí ztratil kocour.
Doma pak následovalo velké mazlení s ocelotem, dojaté slzení a sypání dobrých rybičkových granulek. Je neuvěřitelné, jak dobře takové malé zasportování na páníčky působí. Budu ho muset trénovat častěji.

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama