Jak jsem aportoval

Právě jsem tlapkou načechrával svoji sklizeň v sušárně za televizí, když se mi zdálo, že panička vztekle ječí. Vycouval jsem zpoza televize a hopsnul na stůl, abych měl přehled po ocelotáriu. Panička se zrovna rozčilovala, že jí někdo ožral kaštanovník pokojový. Pořídila si ho teprve nedávno po pečlivém výběru, při kterém hodnotila tuhost listů a hořkost chuti. Kaštanovník vyhrál na celé čáře, protože jeho listy jsou za čerstva tak odporné, že by je nežral ani jistý pitomý kocour, na kterého panička při výběru myslela.
Ani já jsem čerstvý list nepozřel, když mi ho panička strčila před čumák, což bylo nakonec uznáno jako důkaz, že kaštanovník není přítomností ocelota nijak ohrožen. O to víc se panička rozčilovala, když nabyla dojmu, že rostlinka přišla o několik listů. Po provedeném důkazu s ocelotem a jeho odmítnutím čerstvého listu došla ale k závěru, že kaštanovníku se nic stát nemohlo a asi ji šálí smysly.
V sušárně jsem pracoval až do večera, kdy se z koupelny ozvalo lákavé cinknutí. Panička tam stála před zrcadlem, šmatlala si u ucha a pak odložila na pračku zajímavou věcičku. Podle zacinkání jsem poznal, že jde o ocelotí potřebu, a než si panička všimla mé přítomnosti, běžel jsem s lesklou věcičkou v tlamě vyzkoušet páníčka, jestli ještě umí aportovat. Ležel právě na posteli a četl si knížku. Trošku jsem to přehnal s odrazem, a když jsem mu přistával na zádech, musel jsem vysunout brzdné drápy. Páníček strašně zařval, rukou nahmátl lesklou věcičku a mrštil ji do kouta pokoje. Nadšeně jsem konstatoval, že páníček aportovat nezapomněl, odrazil jsem se od jeho zad (páníčkův řev se v tu chvíli změnil – jestli jsem dobře rozuměl – ve výkřik „ty číčo černá!“) a už jsem pelášil drásat záclonu, v jejíchž záhybech se aportovadlo zaseklo.
Po důkladném poprání záclony jsem věcičku donesl zpátky páníčkovi. Sotva jsem mu ji vyplivl za krk, chňapl po ní a hodil velkým obloukem přes pokoj. „Neviděl jsi...,“ začala panička, která právě vcházela do dveří, „...moji náušnici!“ dokončila zvýšeným hlasem, když jí aportovadlo prosvištělo kolem hlavy. Vrhla se za ním, ale odrazilo se od repráku a spadlo za televizi. Ozvalo se tiché zašustění. Hopsnul jsem tam a chtěl náušnici vyhrabat, jenže panička mě pronásledovala. Zabořila ruce do mé sklizně, vytáhla hrst sušených listů a obrátila ke mně tázavý pohled. Ječet začala až pak.
Nechápu, čemu se diví. Vždyť přece sama viděla, že za čerstva mi listy kaštanovníku nechutnají...

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama