Jak jsem začal válku

Tak to je teď moje tajná hymna.

Rumělku ve tvářích, ležím v polštářích, to mě právě baví,
Nic mě netíží, jen si prohlížím všechny myšky, co mám.
Tak se mi radost chystá a plná miska je jistá.
Když se načechrám, když se načechrám, když se načechrám.

Po drahých kobercích chodit po drápcích, to mi zkrátka sluší,
Hosty přijímám jen se zájmem, copak zbaštit asi mám?
A svět mi tlapkama tleská, jsem roztomilej a hezkej,
Když se načechrám, když se načechrám, když se načechrám.

Jen já, jen já, o mě tu kráčí, jen já, jen já jsem plyšák tvůj.
Ten, který udělá hačí a k životu mu stačí,
Když se načechrá, když se načechrá, když se načechrá.

Nevím, je to tím, že spím-li či bdím, tak stále jsem švarný.
Příčinu znej, já ze všech jsem nej, že na sebe dbám.
Ať projdu zámkem či smrčím, jsem dokonalý a frčím.
Když se načechrám, když se načechrám, když se načechrám.

Jen já, jen já, o mě tu kráčí, jen já, jen já jsem plyšák tvůj.
Ten, který udělá hačí a k životu mu stačí,
Když se načechrá, když se načechrá, když se načechrá.

Jen já, jen já, o mě tu kráčí, jen já, jen já jsem plyšák tvůj.
Ten, který udělá hačí a k životu mu stačí,
Když se načechrá, když se načechrá, když se načechrá.

Prosíííííím, nepovažujte mě za egoistu, ale nějak si to svoje pošramocený ego musím zvednout.

Začalo to asi před rokem, když moje Holka a její máma dotáhly domů takové hnědé cosi, nad čím šišlaly, že je to joztomilá ovečka. Na druhý den Holka dotáhla další hnědou ovci, tak to mám v bytě už dva vetřelce, co mi kradou přízeň. S Pižlama, tak je holky pojmenovaly, jsem udělal krátkej proces. Ten Holčin je zavřenej ve skříní a mamčin v ložnici. Jenže tímhle to neskončilo.

Tihleti „joztomilouští plyšáčci“ se k nám začali nějak moc hrnout. V létě dotáhly až z ciziny takovou imitaci kokra a pudla v jednom. Kokropudl bydlí u mamky. Pak přitáhly dva medvídky v tričkách, každý má svoje, takže žádní bratři v tričku. Ty se stejně jako Pižlové rozutekly. No vrcholem všeho byl prosinec! Nejdřív dorazila z Reichu praveverka Scrat a pak ještě vopice s vytahanejma rukama, co se mi furt věšela za krk a vřeštěla.

No uznejte to je na jednoho kocourka moc. Takže jsem těm „joztomilouškejm plyšáčkům“ vyhlásil válku. A musím říct, že se ty potvory drží.

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama