Co jsem komu udělala?!

Ta zima, je mi obrovská zima. Proč jsem venku? Kam mne odvezli? Neznám to tady!Před mnoha dny mne ten zlý člověk naložil do auta a vezl mne, neprotestovala jsem, už jsem v autě jela. Po nějaké době, aniž by cokoliv řekl, zastavil, otevřel dveře, vyhodil mne a auto odjelo! Jsem se bála, zaběhla jsem do křoví, ve kterém jsem se schoulila a čekala. Po dlouhé době se mi ozvalo bříško, měla jsem hlad. Vylezla jsem ze křoví, že se podívám, jestli je tady nějaké jídlo. Opatrně jsem si začala prohlížet okolí, kde to vůbec jsem? Aha, ty velké budky, ve kterých žíjí dvounozí, jsou tady také, půjdu se podívat blíž, snad mi dají najíst. Ouha, mám smůlu, těch lidských budek je tady málo, ale u každé je nepřítel, pes, a řve na mne jako šílený, ještě, že jsou všichni přivázaní, nemohou na mne. Musím se pořád schovávat! K jídlu nic, musím si ulovit! Jde to, myškama se to tady jenom hemží, kde schovat se také dá.
Už se tady po okolí potuluji dlouho, hodněkrát se vystřídalo světlo s tmou. Marně se snažím vzpomenout si, co jsem provedla, že mne sem ten člověk přivezl!
Napadl sníh, znám sníh, za svůj život jsem ho už hodněkrát zažila. Sníh mi nevadí, ale zmizely myšky, ptáčka nechytím, mívám hlad! Ti psi u těch lidských budek na mne řvou, když se přiblížím!
Je obrovská zima, mám velký hlad, ani nevím, kdy jsem jedla naposledy. Ale zjistila jsem, že ten velký pes, u té jedné lidské budky, zmizne. Zmizne vždycky po setmění. Několik nocí jsem dávala pozor, pozorovala jsem tu budku z dálky, opravdu, ten pes tam, když je tma, není! Mám velký hlad, je mi velká zima, až bude tma, půjdu se podívat blíž! Celý den jsem byla zalezlá, když se setmělo, dodala jsem si odvahy, je mi všechno už jedno, šla jsem bíž, je ticho, ten pes tady opravdu není! Hele je tady nějaká díra do té lidské boudy, skočila jsem dovniř.
Je tady také zima, ne tak velká jako venku, ale jídlo tady žádné necítím. Nevadí vyspím se tady. Schoulila jsem se do klubíčka a zimou a hlady jsem usnula.
Světlo? Co se děje? Povystrčím hlavičku, hele člověk, neznám ho! Mňouknu. Nic! Si říkám, asi tě neslyšel, ozvi se víc! Mňoukla jsem pořádně, hledá, blíží se, co udělá? Skrčená čekám, nemám sílu utéct, je mi to jedno, do té velké zimy nebudu utíkat! Zůstanu, je mi jedno, co se stane!
Mluví na mne, jeho hlas zní hezky, vzal mne do náruče, někam mne nese, neprotestuji. Hele další člověk, vlastně člověčice. Vyhodí mne ona? Běží pryč, je zpátky, hele miska plná voňavého jídla. Vrhám se na jídlo, nekoukám, neslyším hodně rychle hltám, co když mi to někdo sebere?! Snědla jsem všechno, misku vylízala, hele, druhá miska, že by ještě jídlo, vrhnu se k ní, voda, žízeň mám také, pořádně piju! Když jsem se napila, dvounohá mne vzala na ruku, ani si nepamatuji, že mne někdy brali dvounozí na ruce. Někam mne nese, vrním jí v náručí, tulím se k ní, je mi dobře, je tady teplo, jsem najezená, chce se mi spát, kam mne nese? Položila mne na zem, čekám, koukám na ní nahoru, bere vlhký hadřík, myje mi kožíšek, říká něco o uhlí. Potom mne položila k teplu na polštářek, usnula jsem.
Nevím jak dlouho jsem spala, probudil mne nějaký pach, to je divný, cítím kočky, Otevřu oči, co vidím? Jsou to kočky? Jsou divné, obrovské, sedí opodál a zírají na mne! Objevila se dvounohá, přinesla misku s jídlem! Rychle hltám, snad mně to ty kočky nesní, bránila bych si to jídlo, ale sedí a koukají. Dvounohá naříká, co se děje? Budu muset jít zase pryč??
Jsem tady už pár dnů, už vím, že je to kočka a kocour, prý Barunka a Matěj. Matěj se se mnou už pozdravil, Barunka na mne jen z povzálí kouká. Jsou to proti mně ještě mláďata, nedovolí si jít k mojí misce, bych si je srovnala!
Profackovala jsem Matěje, cpal se k dvounohý!
Další den, co se děje? Dvounohá mne strčila do takové bedýnky, naložila do auta a jely jsme. Kam mne veze? Vyhodí mne? Nevyhodila, odnesla mne k nějaké druhé dvounohé, ta mne osahávála, prohlížela uši, oči, zadek, otvírala mi tlamičku, prohlížela kožíšek, nakapala mi něco do kožíšku, také mne píchla. Když to všechno skončilo, strčila mne moje dvounohá opět do přepravky a znova jsme jeli v autě. Najednou jsme zase zpátky doma! Ano, je to už můj domov!! Dali mi i jméno, jmenuji se Maruschka von Neukirchen.

Sdílejte!  |  O sdílení

20 komentářů

Reklama
Reklama