Rozmarné léto

Mňauuuuzdáár, kočlegyně a kočlegové.
Tak už jsem tu zas.
A jsem tu, protože i přes důkladnou a soustředěnou výchovu mojí dvounožkyně tato stále ještě občas projevuje známky neposlušnosti, pořád něco chce a nedá pokoj, dokud se to nestane. Zrovna, když jsem si říkala, jak ji mám pěkně zpacifikovanou, kolem packy dokonale omotanou a vůbec vychovanou tak, jak dvounožkyně být vychovaná má, tu máš, čerte, kropáč, dvounožkyně začala zlobit. Začala vykládat něco o tom, že jsem slíbila zápisek do deníku po půl roce a půl roku že už to skoro bude a kdesi cosi. No. Samozřejmě jsem okamžitě nasadila výraz „Mluv, mluv, nezajímáš mne“ a dala najevo, že nad nějaké časové nesmysly jsem povznesená. Jenže – zdá se, že dvounožkyně se naučila být vytrvalá, určitě to odkoukala u mě. A tak vytrvale a pořád a dokola dokola dokolečka povídala něco o zápisku a deníku a psaní a... kdo to má pořád poslouchat, že jo. Tak jsem usoudila, že něco nadrápnu a bude zas na půl roku klid. A když už kvůli neodbytné dvounožkyni musím něco drásat, hezky k tomu využiju i její výroky a věty, které jsme si tady spolu vyměňovaly. Měly jsme takové rozmarné léto s rozmarnými dialogy, no.

Červenec na chalupě:
„Lassalko, tak ukaž mi to bříško, počkej, pomalu, nezmítej se, já si jen sáhnu, jestli kopou...“

„Mňaufix, neříkej mi Lassalko, víš, že to nesnášim, a na břicho jsi mi dneska sáhla už třikrát a to taky nesnáším, a jasně, že kopou, a mají recht, taky tě brzy nakopnu, zadními hrabáky, a vůbec, nech mne, pusť mne, to lechtá a já chci jít akrobatit na strom!!“

„Lassyčko, proboha, nelez tam, ublížíš sobě i dětem, pojď dolů... nelez tak vysoko... ježiš pozor, ta větev je tenká, neunese tě a... ježiši, ty jsi spadla, není ti nic??“

„Tssss, kdo tady spadnul?? Jsem seskočila, jen mně břicho táhlo dolů trochu nakřivo, no.“

O týden později:
„Lassynko, miláčku, podívej, tahle krásná krabice, to by mohl být pěkný pelíšek, bude se ti líbit? Koukej, ta měkká deka v něm!“

„Mňaufix, neříkej mi Lassynko, víš, že to nesnáším, a tu krabici si zas odnes a koukej navalit tašku, jinde nerodím, sem řekla!!“

O další týden později – sobota večer.
„Laskonečko, tak co? Nic? Pořád nic? Ale už je to 65. den a na netu psali, že...“

„Mňaufix, neříkej mi Laskonečko, a vůbec, tos uhodla, akorát, budu rodit podle nějakého netu, no to zrovna.“

Neděle ráno:
„Nooo Lassy, co děláš? Proč mi hrabeš packou ve vlasech... jéééžiši, co jééé, vždyt je neděle a ty mne tady v sedm ráno budíš a...“

„Vstávej! Rodíme!“

„COOO? Cože? Jo... ježiš... jo, hned... jejej... Lassynko, miláčku, no ještě, žes mne vzbudila, jo, tady, pojď, honem, no to víš, že taška je připravená, jo, tady, táááák...“

„Mňaufix, nevyšiluj, já vím, co mám dělat, praprababička rodila někde v džungli pod keřem, nejsem žádná zpovykaná křehule, si poradím, ne? Ale ty koukej být tady u mne a koukej chválit a povzbuzovat. Jo a výjimečně mně můžeš i hladit, no. Tak jdem na to!“

„Lassyčko, ty moje holko statečná...“

„Mňaufix, to je... uf, uff... dřinaa.“

„No... no... jéé, první, no to je krásný, taková myšulka malá, ty jsi Lassynko šikovná...“

„Chválit! Pořádně, sem řekla a... uf, uf, uffffffffffff.“

„Druhé... no ty jsi taky krásnej brouček...“

„Mňaufix, neříkej mu brouček, nemá krovkyyyy... a moc na něj nesahej, můj je... uf, uf, uf.“

„Třetí... no ukaž se, no ty jsi taky krásnej... Lassynko, vydrž, jsi hrozně šikovná!“

„Mňaufix, no to snad víme dávno, nestrkej mi sem tu ruku, potřebuju ho umejt a... uf, uf...“

„Čtvrtý! No to je... vy jste... vy jste úplně nádherní, takoví... takoví blbískové malí.“

Jo. A byli na světě. Moje děti. Čtyři. Blbískové.

A to je zatím všechno. Další zápisek zase za půl....
Ale ne. Možná trochu dřív.

Zatím čau mňau, vaše Lassy

Foto: Nesahat! Dívat! Chválit! Sem řekla!

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama