Zločin a Pěst

Přátelé drobného hazardu... Přituhuje! Posledně jsem slíbila, že povím něco o životě čtyř gaučáků domácích alias Klupatého gangu v jednom libockém obydlí, ovšem situace se v poslední době mírně přiostřuje a já musím vylíčit, co je tomu příčinou. Rozmohlo se totiž v této domácnosti kradačství všeho druhu. Krádeže neznají mezí. Panička křičící a bědující nad ztracenými věcmi nebude mít klidu, dokud nevypátrá zloděje, který v našich vodách brousí... A jednoho dne vypátrala: I tu jednou okem svým, pohledem pomalým, otáčí se ke mně a já tuhnu. V dálce slyším policejní houkačku a na tu stranu ouškem jemně šteluji... Že by? Pípnu. Panička se zvedá a hrozivě se ke mně blíží. Pípnu podruhé. "To ty..." říká s bledou lící a já zjišťuji, že tady slova nepomohou. Dávám se na útěk...
Začalo to úplně nevinně. U Konývky. Všimli jsme si od začátku její prazvláštní záliby vyďoubávat z pracovního stolu šťupličky, které mají zakrývat hlavičku šroubku. Zpočátku to bylo rozkošné, než zděšení člověci zjistili, že vyškrábala všechny šťupky od pracovního stolu, z kuchyňské linky, z dalšího nábytku... Kudy chodila, tudy šťoplila. Ta holka měla halucinace! Nad každým stínem se pozastavovala, zda by to nemohl být onen umělohmotný knoflíček. Lezla do stolního úložného prostoru a fárala jak horník na Ostravsku, ležela na zádech opřena o pečlivě srovnané časopisy a tlapičkou žďoubala do knoflíčků na stropě. Byla to vzrušující práce, než přišla ona pověstná pěst následující po zločinu. Zrovna jsem nakukovala do šuplíku, abych ocenila plody její práce, když tu ji panička vytáhla z díry a hrozila pěstí. Konev se ale nedala zastrašit a kradačství pokračovalo dál. I mně se pozdávala tato libá činnost, nad kterou lidé skřípou zuby a začaly jsme se s Konvicí zaměřovat na gumičky do vlasů. Jak ji někam položili, už jsme tam byly my dvě, abychom ji potají ukořistily a následně cupovaly do úmoru, vymetaly s ní temné koutky a oslintávaly ji do bezvědomí. Můj den byl hned zářivější, když jsem měla takový zodpovědný úkol. Všichni čtyři jsme čekávali u dveří do ložnice a pak divže páníčky neporazili, když nám ráno konečně otevřeli. Každý měl svůj cíl – Bedřich se kýblil do postele, než panička vstane, Matěj somroval u balkónových dveří, aby si mohl kožíšek na sluníčku ohřát, Konývka prohrabávala pániččiny věci na zemi a já šmejdila na nočním stolku. Úlovky byly vydatné, ale pak si začali dvounožci gumičky hlídat a nastala nevyřčená občanská válka. Nutno dodat, že my – kočky – jsme byly chytřejší. Chodily jsme si pro pohlazení jen pokud v blízkosti člověka ležela gumička, kterou si právě sundal z vlasů. Nenápadně jsme předstíraly, že spíme jako by nás do vody hodily, a když se dvounožec poslepu snažil nahmatat onu kýženou, úžasnou a parádní gumičku, která ještě před okamžikem ležela na opěradle pohovky, my se uchechtávaly s pletencem vlasů mezi zuby.
Umění useknuté pracky mě nadchlo takovým způsobem, že jsem postupem času začala krást tužky, propisky, štětečky na oční stíny, náušnice a špunty do uší. Ano, špunty do uší. Panička si musela kvůli našemu nočnímu životu pořídit tuhle vymoženost dvacátého století, ale já vyhmátla dózu, do které je dává a namísto špuntů jsem do dózy přemístila několik náušnic. Myslíte, že jsem se dočkala nějakého vděku? To jiní kočkomilové by jásaly nad kreativitou a inteligencí takové kočky, která přesouvá věci z místa na místo a potřebuje k tomu velmi jemnou mechaniku, protože vzít do tlapičky takovou náušnici, to neumí jen tak někdo. Třeba Bedřich by to neuměl! Ne, tahle pochybná žena řvala jak na lesy a opět hrozila pěstí. To bylo zásadně proti pravidlům Klupatého gangu, proti pravidlům Blemcárny.
Jednou tedy přišla domů. Na chodbě cucky alobalu, který jsem v noci ukryla pod polštářem z jedné sušenky. Ani napůl čouhající tužka z parket ji nepřinutila zastavit se a šla rovnou do koupelny. V misce na vodu plaval špunt a štěteček na malování trčel z prádelního koše. Nadzvedla mýdlo a pod ním - šťuplička z jejího pracovního stolu! Podívala se zdrceně do zrcadla a pak si vzpomněla, že už minimálně dva měsíce nemůže najít zubní niť. Začala běhat po bytě s pěstí zdviženou, dechem prudkým a myšlenkami nebezpečnými... A my, Klupaťáci? Žužlali jsme blaženě za stolem její záložku na knihy...

P.S.: Právě teď, po dopsání tohoto jímavého příběhu, mě přistihla se šťoplí v hubě a dala ji na hromádku k ostatním... Tssss.

P.P.S.: To střevo na fotce je samozřejmě Konev! Já bych si nikdy modrý přeliv nedala!

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama
Reklama