Ze života

Určitě vám nemusim vykládat, jak náročné život má takové jeden kocór, vo tym ste určitě fšici dostatečně informovaní. Ráno se zbudit, prohrábnót retych, vyhnat paničku z pelecha, aby nasypala granule, pak se nadlábnót, pohonit chlupy v kožichu a počkat, až ti dvónozí vypadnó z baráku, ale nezapomenót při tym házet smutnéma vočima, jakože chudinka kočička, zustane sama doma, co si jen ona počne. Pche! No co by si tak asi počala! Věnuje se různém sportovním disciplínám jako gaučingu, sleepingu, eatingu, peristaltingu (někdy oboustranymu) a mezi tym hojně odpočívá, aby večer byla fit. U nás to funguje némlich stejně, akorát že sme na to tři.

Takové klid tady vládnul docela dlóho a žádné z nás na tym nehodlal nic měnit. Mladé páník měl ale jiné názor. Jednó takhle přišel dom a že nám vede ukázat svoju novó lásku. Pré že je to vážny a že se teď budem vídat častějc. No copak vo to, to by nám ani nevadilo, když se nebude vnucovat s nejakym hlazenim a jinym vobtěžováním koček, tak klíďo piďo. Jenže voni si přivedli eště jakósi posilu, co vypadala taky jako člověk, měla dvě nohy, dvě ruky, dvě voči, dvě uši, akorát to fšecko bylo takovy nějaky menši. Když se dějó nějaky mimořádky, tak vobyčejně držíme s Blonďákem spolu, jinak se ale moc nemusíme. A toto mimořádka byla.

Vopatrně sme k temu přišli, abysme si to vočuchali, když v tym se tomu rožaly ty dvě maly voči a začlo to mňókat neskutečnó fistuló: "Jéé, kočičkááá!" Uchvátilo to Blonďáka, páč ten tróba se nestačil zdekovat do bezpečí, a táhlo ho to do cimry. Tam se teprve vysmeknul, vyhópl na nejvyšši patro škrabadla a vod tama čučel jak puk. Když to nedosáhlo na Blonďáka, tak to začlo jít po mně. Sem teda na nic nečekal a vytvořil sem světové rekord ve skoku na knihovnu bez mezipřistání. Tym by to asi cely skončilo, kdyby pánik nedostal ten poťóchlé nápad, že vodevře šuplik, vyndá červeny světylko a pré že předvede, jak umime běhat. No, předvedli sme. Na to se necháme nachytat dycky. Když už sme byli uběhaní a uhópaní, našli sme si každé svoje místečko, že hodíme chrupku. Jenže posila furt chodila vod jednoho ke druhymu a chtěla nám tema svém maléma ručičkama projevovat náklonnost, tak sme se museli uklidit voba na knihovnu, ale aj tam sme byli ve střehu a vodmítali slézt dolu. Posila se tim trochu uklidnila a začala kramovat v šupliku, kde panička syslí naše hračky (pré abysme si je fšecky hned neucórali nebo nazašópli pod lednicu), a začala je vyndávat na stůl. To sem teda čučel, co jich máme. Nakonec nás přemohla zvědavost a domluvili sme se s Blonďákem, že tomu malymu stvoření uděláme radost a budem si s nim eště chvílu hrát. Vlítli sme na stůl do hraček, rozhodili je do prostoru a za vohromnyho jásotu posily a volání „Fidyku, myšička!", „Fidyku, balonek!", „Fidyku, papijek!", „Fidyku…! Fidyku, pocem!" sme předvedli fotbálek, skok do véšky aj do dálky, různy druhy přeletů mezi škrabadlem, betló, poličkama a křeslama, až sme se nakonec voba uhnízdili paničce na klíně. Posila se na nás vrhla, že nás podlachní, ale řekl sem „Nessssahat!" a tasenéma drápama sem jí to důrazně rozmluvil. To viš že jo. Cely vodpoledne ti tady děláme blbce a pak si eště necháme strkat prsty do uší. To zrovna.
Ani nevim, kdy posila vodešla, páč sme se nakonec vobá vodklidili zpátky na knihovnu a tam sme vytuhli jak dvě mrtvoly. Nélip ro vyřešila Mufka. Ta hned, jak viděla, kerá bije, zmizela do jiné dimenze a vrátila se až v noci, až byl klid.


Foto: My v bezpečí na knihovně, Mufka v jiné dimenzi.

Sdílejte!  |  O sdílení

15 komentářů

Reklama
Reklama