Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum18. května 2011  |  KočičákMatýsek z Kočičí naděje HK  |  Zobrazení celkem/dnes1 025 480 711x / 1x

Že prej mám začít od začátku

24. 12. 2010
Na počátku bylo slovo.
Mňau!
Tolik od začátku prej zas ne.
Když jsem přečetl Mňautobiografii profesora Piškota Pišutky, pochopil jsem, co je mým údělem.
Budu vás pravidelně uniformovat!
Svůj spis věnuji Hrošíkovi Bubu. Dovedl kočičí existenci k dokonalosti. Jíst, spát a zdobit!
Abyste věděli, kde jsem se tu vzal, začátek mi nadiktovala Dvounožkyně. Ona si myslí, že je nejchytřejší.
Ani omylem.
Nejchytřejší byl Potštejn.

I
Spoustu roků si prohlíželi obrázkové knihy a četli o kočkách.
Syn dospěl a v létě se odstěhoval.
Muž vymaloval, ponatíral a opravil, co se dalo, a když už opravdu nebylo co dělat, tiše hovořil o tom, že byt je pro kočku příliš malý a starat se o kočku je velká odpovědnost.
Koncem října se vypravili na výlet. Čekala je procházka klikatým údolím Orlice. Auto nechali před nádražím v Potštejně a koupili si lístek na vlak do Litic.
„Kačenky jsou dávno v teple. Nejsou hloupé, aby spoléhaly, že náhodou někdo něco přinese, když je zima na krku,“ brblal muž. Ale protože ženu miloval, měl už tvrdou housku v kapse.

II
„Zůstaň venku, sem nesmíš!“ Zaslechli důrazný hlas výpravčího.
Přede dveřmi nádražní budovy zbylo unavené kotě. Pomalu obcházelo lidi vyhlížející vlak. U každého postálo s otázkou v očích a zklamaně pokračovalo dál. Houskou kočku neuctíte. Ale nic jiného neměli. Muž váhavě natáhl ruku s nalámanými kousky směrem ke kotěti. Kotě zavětřilo a ožilo.
Když naposledy potkali neznámou kočku, něžně se vinula k mužovým nohavicím, dokud baštila jeho šunku. Zbytek obloženého chlebíčku pak zanechala bez povšimnutí.
Kotě si bralo sousta z ruky a aby mu snad neucukla, vyskočilo muži na klín.
„Čí je to kotě?“ Ptali se vystupujících z motoráčku, který právě dorazil.
„Ničí není. Asi ho někdo vyhodil,“ mínil výpravčí.
Kotě na mužově klíně klimbalo.
Ani cestující z vlaku, kterým měli odjet, kotě neznali.
Nejbližší dům byl hodný kus cesty a nenašli nikoho, kdo by o kotě stál.
Bylo chladno. Muž strčil kotě za bundu. Pomalu se vydali k autu. Stačil jediný skok a kotě mohlo být volné a na cestě, kam by ho srdce táhlo. V teple začalo příst. Bylo jasné, že si je vybralo.
V městečku muž sehnal misku vody a kapsičku s kočičím žrádlem a kotě slastně přivíralo oči na podlaze auta nad tou hostinou. Potom si pracně vylezlo na sedadlo, způsobně se opucovalo a nevšímaje si drncání, hluku ani zápachu benzínu, usnulo spánkem spravedlivých.
Měli kotě. A neměli nic pro kotě, honilo se ženě hlavou. Seděla s kotětem na židli v předsíni. Z úzkého běhounu by se kočičí malér čistil nejsnáze. Ale kotě klidně čekalo a muž dorazil včas. Ověšený jako vánoční stromeček přivlekl všechno. Patrový stojan s místem na odpočinek a domečkem na spaní, škrabací prkénko a spoustu žrádla, ale hlavně kočičí záchod. Do velké mísy nasypal písek a kotě se při tom zvuku protáhlo a hned se tam nastěhovalo.
Tím si ženu ovšem úplně koupilo. Tiše ho pozorovali. Malé bílé bříško s bílými packami a mourovatým kabátkem na zádech do půlky natrženým. Na růžovém polštářku tlapičky černá piha. Čertovo znamení. Maličké špičáky trčící z pusy do stran způsobily, že pořád vypadalo, jako když se směje. Co víc si mohli přát! Žádné jméno nebylo dost vznešené pro kotě tak vybraných způsobů a krásy.
Při první obchůzce nového rajónu kotě neomylně zamířilo rovnou do kuchyně. V jejich čerstvě vygruntovaném bytě nasálo vzduch a než se na cokoliv zmohli, zmizelo ve škvíře za plynovým sporákem. S obavami poslouchali podezřelý šramot. Kotě nikde. Četli, že kočky neumí couvat. Zpanikařili. Zatímco žena kotě lákala na jídlo, muž zavřel plyn a začal sporák odpojovat, aby ho mohl odtáhnout od zdi doprostřed kuchyně a pro kotě vlézt. Když byl v nejlepším, kotě vyrušené tím rachotem vycupitalo. V tlamičce si neslo jako trofej tvrdou, pavučinami obalenou vrtuli a začalo ji honit po podlaze. Špinavou těstovinu s ním vyměnili za zmuchlaný papírek a salám na usmířenou. Pochopili, že přes veškerou snahu o kočkách nevědí vůbec nic.
Stojan umístili uprostřed předsíně, aby kotě mělo přehled. Před ním rozložili misku s vodou a granulemi a samozřejmě další čistou misku na konzervy. Kočičí záchod schovali diskrétně do kouta za dveře, kvůli soukromí. Zasadili kočičí trávu a z každého nákupu nosili nové hračky.
Tři dny kotě nespustili z očí. Užasle pozorovali, jak našlo jejich bolavá místa. Při sportovním přenosu v pozici dámy na balkoně sedělo v ohybu mužových kolen. Ale někdy se zdánlivě bezdůvodně jako dlouhatánský plyšový polštář nacpalo muži k páteři a hřálo líp než elektrická dečka bez ohledu na nebezpečí, že ho muž omylem zalehne.
Během té doby upustili od pravidla, že kotě nesmí do pokoje (teprve s kotětem na klíně přestane být program v televizi nudný). Zapomněli, že kotě nesmí do kuchyně (láskyplně se otírá o nohy, při krájení masa). Bavilo je, jak v koupelně opatrně, aby se nenamočilo, jednou tlapkou zkouší chytit mycí houbu ve vaně. Chápali, že bez nich nechce být ani v noci.
Všechno klapalo dokud nepřišla ta chvíle, kdy chtěli být sami a muž zavřel dveře od ložnice. Kotě údivem zkoprnělo. „Co se to těm dveřím stalo? Vždycky do nich stačilo strčit tlapkou, případně ducnout, když se zadrhly.“ Slyší muže mluvit. Žena se směje. „Určitě ho tam potřebují a ty dveře se nehnou.“ Zkusmo zamňouká. „Asi ho neslyšeli.“ Zaryje drápy do koberce a snaží se podhrabat. Teď ho uslyšeli a okřikují. „Co je na tom divného, že chce k nim? Když jim na koberci záleží víc než na něm“, přejede drápy skleněnou výplň. Drnčící sklo by probudilo i mrtvého. Muž nevydržel a otevřel. Kotě se k nim nacpalo do postele. „Budu jim radit. Co by si beze mě počali?“

III
První návštěvu veterináře absolvovalo kotě zvědavě vystrkujíc hlavu z plážové tašky. „Je to kluk asi tři měsíce starý, jak se jmenuje?“ ptal se lékař.
„Našli jsme ho v Potštejně, budeme mu říkat Potštejn,“ vypadlo z muže bezděky v nouzi nejvyšší.
„Kdo si koho našel?“ podivil se Potštejn. Tu malou lež mohl tolerovat, ale čištění uší od roztočů ho znechutilo. Hop a už ho měl muž za krkem.
Příští cestu k veterináři seděl způsobně v přepravce. Že dvířka nechali doma, zjistil muž jen, co došlo na uši. Jeden skok a zase měl kocoura na rameni. „Co jiní dlouze trénují, vám jde hned a bez povelu,“ smál se doktor.
Podrápaná záda a utržený rukáv košile muže přimněly nasadit příště prošívaný kabát místo brnění. Kotě jako rytíř bez bázně a hany bojovalo při každé návštěvě ordinace o život nedbaje mužovy váhové kategorie ani početní přesily personálu.

IV
V každé chytré knize se dočtete, že kočka prospí čtrnáct hodin denně. Nedodají, že zbylých deset hodin v noci si chce hrát, honit se a lovit. Ani pod čarou nejmenším písmem nezmíní učivo základní školy: Kočka je noční dravec.
Taky rádi píšou, že kočka se přizpůsobí životnímu stylu rodiny. Pravda je, že rodina se přizpůsobí kočce. Sítě do oken, které pořídíte kvůli jejímu bezpečí, jsou toho prvním signálem.
Podle kazety o výcviku psů se učíte, jakým tónem říkat „Fuj“ a „Nesmíš“, ale stejně vaříte jenom na zadních plotýnkách sporáku, aby se to neúnavné třeštiprdlo nespálilo.
Žasnete, jak vyskočí a ještě v letu nad kuchyňskou linkou se otočí, až zjistí, že je plná nádobí a jídla a packami se trefí přesně do mezer mezi talíři. A v mžiku je zase dole u své misky, když mu do ní muž hodí kousek masa odříznutého z řízku nebo kuličku mletého z chystaných karbanátků.
Kočka si vás ochočí a vychová k obrazu svému. Protože každé kotě ví, že lidi jsou na světě proto, aby aportovali plyšové myšky a udržovali kočičí misky čisté a plné. Pokud si nechcete lhát do kapsy, rychle zjistíte, že bydlíte vy u kočky a ne kočka u vás, jak jste se původně domnívali.
A kočky si vás nechají, protože jsou velkorysé. Zapomněly na doby, kdy nedokonalí lidé nosili hajdalácky spíchnutý cizí kožich a schovávali se v jeskyních, aby se nemuseli s kočičkama dělit o mamuty. Když se konečně v Egyptě naučili dělat zásoby zrní pro myši, kočky jim za odměnu sem tam kousek myši nechaly. Ale s prací to nepřehánějí. Jejich prací je být elegantní! Dokonce už i ti hloupí psi přišli na to, že je lepší zdobit než tahat saně nebo hlídat ovce.
Potštejn zdobil a z mikrovlnky pozorně sledoval, co se bude vařit. Sedal na synově židli u stolu, protože jeho lidi, kdoví proč, nedovolili, aby při nedělním obědě špacíroval po ubruse. S nosem na prostírce hlídal, jestli dostane ochutnat od každého masa na talířích. Ale večeře s tácem na klíně měl ještě raději. Zaparkoval se oddaně u mužových nohou. Kolečkem salámu pokradmu sebraným se klidně obsloužil sám. Miloval bábovku, vůni banánů a krabičky od nanuka, kde na dně trochu zbylo, než mu je muž nenápadně podstrčil.
Ze začátku se bál luxu a pračky. Nedůvěřivě pozoroval prosklenými dvířky, jak se obsah mele v bubnu. Když poznal, že pračka nemá kolečka a nemůže za ním běhat, jako ten protivný lux s hadí hlavou, ztratil veškerý respekt a občas se do ní i nastěhoval. Od té doby bývá vyprané prádlo sice čisté, leč jen nepatrně méně chlupaté, než před praním. Jakmile zblikne lux, stěhuje se Potštejn i nadále až nahoru na knihovnu, čistě pro jistotu.
Dvě metrová škrábací prkna obalená tlustým sisalovým provazem, umístěná z obou stran kočičího stojanu, očividně ignoroval. Objektem jeho píle byl vyřezávaný příborník po prababičce.
Věty typu “Roztrhnu tě jako hada“ nebo „Přetrhnu tě na pět půlek, jestli okamžitě nepřestaneš,“ Potštejn chápal jako básnickou licenci a svým způsobem lichotku. „Copak by mi mohl někdo říct něco ošklivého?“
Ozdobné kamínky z květináčů se pozoruhodnou rychlostí přemísťovaly po bytě a nápadně jich ubývalo. Část jich muž nacházel v manžestrových pantoflích, kam si Potštejn s oblibou schovával i plyšové myšky.
Po kamíncích přišly na řadu fotbalové kličky s listy pokojových květin a nakonec jako kočkovzdorné zbyly jenom popínavé potosy na zdech, kam se nedalo přeskočit z police na polici ani z člověka za pochodu. Při svých toulkách po výškách nic nerozbil, ale přemíru energie si občas vybíjel na třech malinkých kočičkách z porcelánu, které profackoval až na kraj police a zálibně sledoval, jak spadnou na zem. Jenže dvoucentimetrové figurky bez úhony zapadly do vysokého koberce a už s nima nebyla žádná zábava.
Potštejn byl taky technický typ. Zvědavý pišišvor snaživě přišel na to, že stačí párkrát důrazně dupnout na spodek odpadkového koše a mechanismus odklopí víko. Šikovný kocour pak může honit odpadky neodolatelných vůní po kuchyni, co hrdlo ráčí. A hrdlo ráčilo tak často, že muž musel pedál odpojit, protože ve dvě v noci se klapot víka po domě pěkně rozléhal a nezdálo se, že to kocoura hned tak přestane bavit.
Koukali na film Zemřít mladý. Žena brečela už od půlky, ale muž najednou zařval, jak na fotbale: „On má Bang Olufsena!“ Nechápavě mžourala skrz slzy, jestli jde o další nemoc, ale ukázalo se, že mluví o něčem jako Rolls Royce mezi gramofony.
Po dlouhém shánění muž přivezl malé, těžké bedýnky, jejichž certifikát o kvalitě byl větší než ty reprobedny. Potštejn se učil rychle. Od té doby nedrásal příborník, ale Bang Olufseny, protože to spolehlivě zvedalo muže z křesla.
Po letech, kdy už potah reprobeden připomínal potrhané krajkové záclony, muž koupil novou televizi. Báli se, jak se vypiplaná technologie ubrání kocourovi, ale ten záhy zjistil, že úplně stačí zarýt drápy do skříně pod televizí, aby muž vystartoval a byla legrace.

25. 12. 2010
A tak měli Potštejna a Potštejn je lovil. Ve spánku či při vědomí, co čouhalo z pod peřiny, bylo jeho. Ze začátku plný vervy a nadšení nešetřil zoubky ani drápkama a bylo to kolikrát bolestné probuzení. Ale rychle pochopil, že zkrvavená oběť není ochotná pokračovat ve hře s potřebným zápalem a nasazením a jen „dával babu“ jemnými bříšky svých šikovných pacek.
V zadku měl budíka. Každé dvě hodiny se muže ducnutím dotazoval, jestli už se nebude vstávat. „Že aby se nezaspalo!“
„Ve dvě hodiny v noci, ty pacholku?“ Nechápal muž.
„Ve čtyři ráno? To snad není možný!“ Muž se tvářil neoblomně.
„Už je šest? No dobře, ale tiše! Jestli probudíme paničku, pěkně si to schytáme!“
Dupali tedy, cmrndali vodu, otvírali konzervu a cinkali kočičíma miskama potichu, protože věděli, že není nic strašnějšího než po ránu probuzená ženská zloba.
Všechny snahy Potštejna převychovat za účelem nočního klidu postupně ztroskotaly. Nemělo smysl klusat za ním s novinama kvůli jednomu plácnutí, protože si rád hrál na honěnou a ještě švindloval. Nadšeně se hnal pod křesly nebo přes nábytek, který muž musel oběhnout. I zatáčky vybíral rychleji. Pokud jste po něm noviny hodili, okamžitě je zalehl a zpátky jste je mohli dostat leda v několika kusech.
Kelímek s vodou na kropení prádla se neosvědčil. Šplouch vody letěl pomalu a Potštejn stačil uhnout. Po několikátem pokusu se mohl koberec ždímat, zatímco Potštejn si liboval, jak se pěkně proběhl.
Nakonec si šel muž potupně koupit do hračkářství dětskou stříkací pistoli.
Při nočním drápání nábytku zaujal v posteli palebné postavení, a když Potštejn zklamaný, že se nic neděje, přidal na intenzitě, dobře mířenou ranou ho postříkal. Nějaká kapka deště Potštejna nevyvedla z míry. Zabral znova a muž ho zlil, co malá pistolka dovolila. Voda brzy došla. Muž musel vstát a jít doplnit střelivo. To Potštejn považoval za dostatečný důkaz, že je muž vzhůru a bude se s ním bavit. Vyklidil bitevní pole a vlezl si do mužovy postele, aby se v klidu a teple osušil. Když se mokrým zadkem přitiskl k mužovým kolenům a začal se s vervou čistit, postel se jen klepala a bylo definitivně po spaní. Muž a kocour byli prostě jedna duše a jedno tělo. Z jednoho talíře jedli jen, když je žena neviděla.
Neočekávaně přišlo do domácnosti jaro. Za soumraku, ale co hůře i za svítání, sedaly na dvoře toulavé kočičky, co za mrazivých dnů nacházely útočiště i potravu pod schodištěm obchodního domu, a zpívaly své osamělé písně. Tomu Potštejn nemohl odolat. Vší silou se vrhal do oken. Po sítích, až drnčely, šplhal k samému stropu a stále znova zkoušel, jestli pletivo nepovolí. Když to nešlo v kuchyni, nadběhl si. Jako při lovu na hrdličky, co drze létaly kolem oken, do ložnice. Tam to bude lepší. Nebylo. Nevyspal se nikdo. Kočky ani sousedi.
Oblíbená pověra praví, že po kastraci kocour zleniví. Jak který. Potštejnovi to zřejmě zapomněli říct. Jen se vzpamatoval z narkózy a trochu rozkoukal, měli jste ho vidět!
Rychlým skokem se vznesl z koberce na opěradlo polstrované otáčecí židle, zatančil po klávesnici až písmena letěla obrazovkou a uvelebil se před monitorem počítače jako snaživá dekorace. Myš s kabelem rád ukořistil, ale myš bez kabelu, už zdaleka nebyla ono. Pořád měli nejchlupatější počítač ve střední Evropě, protože jeho bedna krásně hřála.
Jestliže koupelna nebyla zavřená, ze země tiše vyskočil nic netušící oběti na rameno. Snažil se chytit kartáček na zuby s pastou v pohybu. Drsným jazykem olízl jeho majitelce tvář a když se nedočkal uznání, pokračoval v cestě až nahoru na polici nad zrcadlem. Poprvé se žena vylekala. „Jak se dostane bez úrazu dolů?“ Přistavila židli. Vylezla na ni a opatrně, aby se nebál, po něm natáhla ruce. Láskyplně ho přemlouvala, že ho vezme do náruče a sundá. Kocour ji chvíli se zájmem pozoroval. Když už byla docela blízko, plácl po ní tlapkou, jako po dotěrné mouše. „Aby dala pokoj. Je spokojený, tam, kde je. To víte, ženská!“
Urazila se a nechala ho být. Schválně rachotila kočíčími miskami a poslouchala, jestli nezamňouká o pomoc. Jen ticho. Nezájem. Otevřela špajz. Konzerva vydala charakteristický zvuk. Než stačila nandat, drápek cinkl o umývadlo a kocour byl v kuchyni.
Když se Potštejn ujistil, že je nepostradatelný, zajímavou disciplínou se stal běh po schodech nahoru. V momentě, kdy muž otevíral dveře od bytu, Potštejn mu vyrazil pod nohama na schodiště a na horním odpočívadle pozoroval, co bude. Muž ho přemlouval. Dlužno říct, že mu i vyhrožoval. Že prý ho tam nechá! Ale Potštejn se jen culil svými křivými zoubky. Věděl svoje.
Poté, co muž kapituloval a vyšel nahoru, Potštejn se zatetelil radostí a svižně vyběhl dalších osm schodů. Celá situace se opakovala. Že mají v nejvyšším patře dva velké psy, kteří by ho s radostí prohnali, až by z něj chlupy lítaly, mu v té chvíli bylo úplně jedno.
Jakmile byli až nahoře, dostala hra nový půvab. „Nechat se sebrat a odnést, jako malé bezbranné koťátko?“ Nebo s sebou mrsknout, vyhnout se mužovým rukám, seběhnout v mžiku několik pater a doma udiveně vítat muže s výrazem „Kde se couráš?“
Vánoce Potštejn miloval. Zmatek a domácnost kvůli úklidu obrácenou vzhůru nohama. U všeho byl a se vším pomáhal. Krabici s umělým vánočním stromem s velikým rachotem obsadil. Vedral se dovnitř a spokojeně jukal ze tmy. Když ho muž vyklepal ze škatule, vánoční stromek přivazoval lany ke skobám ze dvou stran. Bez prskavek, ozdob jen málo a světýlka elektrická. Nebylo lepší prolejzačky. Vyhnout se stříbrným řetězům a vyšplhat po silných vnitřních větvích až k samé špici bylo otázkou okamžiku. „A hledejte si mě!“
Po sváteční večeři zabalené dárky zalehnul a vydával jen po velkém prošení. „Obsah mě nezajímá, ale tkaničky, stužky a provázky jsou moje. Zkuste mi je vzít!“
Na veterině ležel muž celou vahou na Potštejnovi, ale všude jinde měl navrch kocour. Váleli se spolu na koberci. Rozložitý, neohrabaný muž a malý rtuťovitý kocour. Prali se, co se do nich vešlo. Čtyřmi hbitými tlapkami dlachnil tu velkou, těžkou ruku. Potom vyskočil muži na prsa a vítězoslavně se rozhlížel, jestli všichni vidí, jak to umí.
Dlouho obětavě dusal muž nocí provázeje Potštejna při jeho výpravách. Sprintem do lednice a zpět byla nejoblíbenější trasa. Leč kila přibývala a dechu ubývalo.
Nakonec rozhodla rodinná rada: „Na běhání potřebuje Potštejn parťáka sobě rovného, čtyřnohého, se smyslem pro klubíčka, hračky a slalom mezi květináči ve výškách.“
Začali se pídit po kočičce.



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







17 komentářů

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

Ludmila Vostrá
KocouřákLudmila Vostrá  Datum4. května 2023 13:47

Je to moc hezké a dojemné!

Lucissia
KocouřákLucissia  Datum30. května 2011 12:45

To je tak krásné a já jsem tak dojatá...

 LuckyL
Kocouřák LuckyL  Datum27. května 2011 10:19

krásne rozprávanie...

 Fluffy Jack
Kocouřák Fluffy Jack  Datum25. května 2011 20:53

jůůů ty budeš taky bóžo kožešina :-) akorát to tvoje očuchání s páníkama bylo dojemný. Promě si holka přišla, nalákala mě do mobilníhop baráku a odfrčel jsem do novýho pelechu :-)

janina.z
Kocouřákjanina.z  Datum25. května 2011 13:59

Nádherné vy právění!! Při čtení jsem ani nedutala:-)))))) Moc se těším na pokračování!!!!

Milena
KocouřákMilena  Datum23. května 2011 22:57

Už dlouho jsem se tak nepobavila při čtení deníku. Když už máte tak skvělého akčního kocourka tak je potřeba mu pořídit kamarádku Dobře jste se rozhodli a já se moc těším na to, co si o tom přečtu. :-))) A že to bude veselé si dovedu představit.

 Matýsek
Kocouřák Matýsek  Datum23. května 2011 22:41

Děkuji za Váš zájem. Kočkomilcům zdar!

 tatiana
Kocouřák tatiana  Datum23. května 2011 21:20

Úžasně napsáno, moc se těším na pokračování!

 ccaroda
Kocouřák ccaroda  Datum23. května 2011 18:33

Krásné povídání, moc se těším na pokračování :-D

 Minda
Kocouřák Minda  Datum23. května 2011 17:00

Moc pěkný a zajímavý styl vyprávění. Milé a příjemné pohlazení po duši.

 katka
Kocouřák katka  Datum23. května 2011 13:02

Nádherné vyprávění už aby bylo pokračování :)

 Matylda 2
Kocouřák Matylda 2  Datum23. května 2011 11:43

Nádherné pohlazení na duši...těším se na další pokračování. Máte velký vypravěčský talent.

 Tormans
Kocouřák Tormans  Datum23. května 2011 11:35

Úžasný text, těším se na pokračování

 sarah
Kocouřák sarah  Datum23. května 2011 11:27

Těším se na další dííly :-))!

nemmoni
Kocouřáknemmoni  Datum23. května 2011 10:54

nádherné, prosím pište dál, už je i kočička?

 Hanka
Kocouřák Hanka  Datum23. května 2011 10:52

Jéé to je moc pěkné vyprávění. Potštejně, doufám, že ten minulý čas je pouze na rekapitulaci.

beta.1
Kocouřákbeta.1  Datum23. května 2011 9:53

Moc hezké vyprávění:-)

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama

Nejčtenější

1
RSS kanály (21x)
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2024

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top