A tak měli Kačenku!

26. 12. 2010
V
Po staletí pěstovaný zvyk topit nechtěná koťata (a nechtěná byla prakticky všechna) způsobil, že venkovské kočky jsou krásné. Jenom nejpůvabnější kotě občas dostalo šanci přežít...
Z Kačenky vyrostla elegantní mourovatá kočička s velikýma udivenýma očima.
Přivezli ji z útulku v Jaroměři.

Podle tvrdošíjnosti, se kterou setrvává ve svých zvycích, se zdá, že patří mezi městské pouliční plémě.
Srst měla původně čokoládově hnědou a hrubou jako dobře udělaný kartáč na šaty. Česat se nedá. Dlouho trvalo než se nechala pohladit. V dobrém rozmaru ženě ožužlává prsty. V pozici sfingy se jí rozloží na prsou a s vervou se pokouší tlamičkou utrhnout knoflíky zapínání od košile. Nikdy nekousne. Drápky jí vylézají jenom omylem. Když ji muž vezme do náruče, aby jí mohl olivovým olejem namazat popraskaná bříška tlapek, vysí jako mokré prádlo a kouká, kam se vrhnout střemhlav. Pravidelný přísun kočičích konzerv a ústřední topení jí změnily kožich na medové hedvábí lehce se vlnící pod dotekem ruky.

Při zvuku auta se přikrčí a zmizí pod židli. Ve druhém patře činžáku se bojí, aby ji něco nepřejelo. Nikdo se nedozví, jaké vzpomínky způsobily tu hrůzu.
V praxi to vypadá tak, že na dvoře náklaďák, než zacouvá k rampě obchodního domu, zatroubí. Kačenka se lekne a taky zacouvá. Omylem šlápne do misky s vodou, ta se vylije a s rachotem spadne. Vyděšená Kačenka prchá. Než žena vytře podlahu a převlékne se do suchého, náklaďák je vyložený a před odjezdem zase zatroubí. Ale už se nic nestane, protože Kačenka je pod křeslem v nejvzdálenějším pokoji a auta si mohou jezdit přes kuchyň, jak chtějí, ona hned tak nevyleze.

První dny v nové domácnosti trávila v koupelně schovaná za závěsem pod umyvadlem. Jíst chodila jenom tajně, když myslela, že ji nikdo nevidí. Ten drzý domácí kocour Potštejn na ni vždycky z legrace někde vybafl a ona z toho měla strachy průjem. I hraček se bojí, jenom malé zacuchané klubíčko vlny ji potěší. Kočičí bonbonky všeho druhu honí po podlaze, ale nejí. Potštejnovo nadšení pro ty malé nesmysly ji ani po letech nepřesvědčilo.
Její láska ke kapajícím vodovodním kohoutkům nezná mezí. Vůbec jí nevadí pramínky stékající po hlavičce na záda. Dychtivě pije tekoucí vodu, zatímco misky s pravidelně vyměňovaným obsahem považuje za kaluže podezřelého původu.
Jenom jako úkryty v okamžicích ohrožení používá pelíšky strategicky rozmístěné po bytě. Ve dne pospává na posteli, protože ta má nejhebčí trávu. Občas dovolí Potštejnovi omotat se kolem ní a svorně pokračují v siestě. O vánocích totiž na ni udělal dojem. Kačenka usoudila, že pod ozdobeným stromem bude nejmíň vidět, a jen obdivně zírala, jak Potštejn bleskově mizí nahoře ve větvích.
Hůř dopadl lov na mouchu. Potštejn ji zběsile pronásledoval, jako obvykle, a nejspíš ji i dostal. Rozhodně chytil záclonu a ve své bojovnosti ji serval od stropu i s konzolí. Když přišli domů z práce, čekal nadšeně u dveří na pochvalu za statečnost, zatímco třímetrový kus dřeva se válel na koberci napříč pokojem. Žena nikdy nepochopila, jak je možné, že ho to nezabilo, a Kačenka se schovávala pod skříní ještě dva dny.

Noce tráví ze tří stran obklopená bezpečím ušáku. Což jí nebrání zkracovat si cestu přes obsazenou postel. Aby neuvázla v nebezpečných hlubinách ložního prádla, kráčí po lidských nohách, přenášeje opatrně svou váhu z tlapky na tlapku, takže se pěkně pronese. Na prsou nocležníka si chvíli pošlape, ale damašek vyloženě nesnáší. „Špatně se z něj vytahují silné drápy zděděné po divokých předcích. Řídká bavlna, to je něco úplně jiného! Když to nejde samo, stačí párkrát cuknout a povlak ještě rád povolí. Trhlina ve tvaru skoby, vy s tím naděláte. Vždyť je to skoro ozdoba!“ Spokojená dobře odvedenou prací, stočí se do klubíčka a usne. „Ne, abyste se vrtěli! To by mě otrávilo. Ani s hlazením to nepřehánět!“ Při prvním pohybu natažené ruky zbystří a maličko uhne, než se zase znova přesvědčí, že ji neuhodíte, že je tady dobře.

Jejím koníčkem je hledat, kde nechal tesař díru. Za roky pravidelných obchůzek dvířka skříněk nahoře lícujících jsou dole znatelně odchlíplá a škvíry se pomalu, ale jistě zvětšují. Znakem úspěchu je Kačenka spící v prádelníku na vyžehlených utěrkách, eventuálně ve skříni na ženině nejlepším svetru. Vyndavat ji se ukázalo nepraktické, protože Kačenka drží a nepustí, zatímco oka na svetru ano. Zima v kuchyni jak na Vidrholci, když dveře špajzu nechá celou noc dokořán, Kačenku netrápí. „Mám kožich. A když bude nejhůř, půjdu se ohřát k ženě do postele. To dá rozum, ne?!“

Moc toho nenamluví. Jenom tak tiše kníká, pokud někdo obsadí její křeslo nebo nastane jiná chyba v kočičím pořádku. Zato ženu naučila mňaukat. Když si k ní vleze do postele, chvíli šlape peřinu jak zelí, potom polštář, a když se nenápadně došlape až k holé ruce, říká žena: „Mňau! Mňau!! Mňau!!!“ Nebo říká: „Au, au, au, ty jsi ale drápatá kočička?“ No, to je jedno, hlavně, že si rozumějí.

Na veterině se bojácně přitiskne do koutka přepravky a dělá, že tam není. Vymývání očí, odstranění falešného víčka, záněty, trhání zubů v narkóze... Užila si na jednu kočičku až až. Že má přes všechna očkování chronickou rýmu, kašel tahá až z paty a kýchá, kudy chodí, nebudeme rozmazávat. Žena se jí občas snaží utřít nos jako malému dítěti sepraným kapesníkem, ale nedá se říct, že by to Kačenka ocenila. Spíš kouká, jak zmizet. Bez takovéhle pozornosti se ráda obejde.

Ale dva dny po injekci antibiotik Kačenka oživne. Z polehávající dámy se změní ve všetečnou treperendu. Najednou běhá, skáče a hopsá. Na kuchyňskou linku vyskočí, i když ji tam nikdo nezval, na první pokus a bez randálu. Na původně úhledně ustlané posteli tančí indiánský válečný tanec. Vyskakuje a dopadá na všechny čtyři tlapky. Výpady do světových stran útočí na imaginárního nepřítele a hájí své vypolštářované území. Pár dnů je to zase zdravá, krásná kočka. Jenom chodí každých pět minut kontrolovat mističky, jestli někam nezmizely, jak to mají ve zvyku před narkózou. Protože není nic strašnějšího než misky na jídlo, které se schovávají.

Jestliže se hodinu neukáže, je třeba zahájit pátrání. Kačenka je hodná, ale není moc chytrá. Klidně se nechá zavřít ve skříni. Příběhy o kočkách, co se vrací domů, nejsou o ní. Když žena odemykala a nechala pootevřené dveře, Potštejn zvědavě proklouzl na schodiště a zkoumal nové vůně a zvuky. Kačenka se k němu váhavě přidala. Než žena položila tašky s nákupem a zula kozačky, Potštejn byl zpátky, co kdyby bylo něco od cesty na zub. Ale Kačenka nikde. Nepřišla ani na zavolání. Našli ji rychle. Seděla přede dveřmi a packou se rozčíleně dobývala dovnitř. Jenže u bytu o patro níž. Udiveně se nechala ženou sebrat a odnést domů. „Taková křivda!“ Možná sousedi zrovna porcovali kuře.

Když je všude ticho a Kačenka vyspaná do růžova, rozhlédne se, jestli na ni nečíhá Potštejn, a opatrně vyleze ženě na klín. Žena plete a Kačenka přede. Hlasitě jako traktor. A tak to má být!

Zkrátka Kačenka byla prolezlá nemocemi a potřebovala péči a klid.
Potštejn byl zdravý. Měl moc energie a halasně, klidně třeba vprostřed noci, vyžadoval pohyb a zábavu. Kačenka na to nebyla. Na to měl muže.
Takhle pěkně to měli rozdělené osm let.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama