Volání přírody

Milí kočičáci,
tak prý na mě přišlo jaro a dokonce dřív, než to kalendářní. Panička mi oznámila, že jsem se začala mrouskat a že teď jsem velká holka. Samotná jsem z té změny byla dost vykulená, protože jsem nevěděla, co se děje. Nechtěla jsem si hrát, nechtěla jsem papat, nechtěla jsem spát, nechtěla jsem se dívat z okna, nechtěla jsem škrabat na škrabadle, chtěla jsem prostě stále řvát.
Přes den se to prý se mnou dalo vydržet, ale aby si tu změnu naplno užili i páníčci a půlka paneláku, nejhlučnější jsem byla v noci. Běda, jak byla tma a obsluhy zalehly do peřin. Už jsem stála uprostřed pokoje a vřískala a vřískala. Třeba čtyřicet minut v kuse, pak jsem jim dala pět minut pauzičku a znovu a celou noc až do rána bílého (neumím poznávat hodiny, ale z naštvaného výrazu páníčka a uštvaného výrazu paničky jim to věřím). Panička ráno oběhla sousedy, vysvětlovala situaci, prý to všichni docela chápali, ale i tak se panička bála, že na nás (jak na nás, copak já za to můžu?!) někdo zavolá policii. Naštěstí se tak nestalo.
Jediné, co vcelku zabíralo, bylo nošení mé maličkosti paničkou po bytě (vydržela dvě hodiny a pak už prý nemohla, měla by začít posilovat) a škrabání po břichu a po zádech (to obstarával páníček). Střídali se u mě, aby se lidi v domě vyspali. To jsem nechápala - jaro je tady, příroda volá a oni chtějí spát?! No, po pěti dnech mě to přešlo a začalo se u nás mluvit o nějaké kastraci. Zatím netuším, co to je, ale asi se mě to bude osobně dotýkat. Panička mi totiž říkala, že poslední březnový den pojedeme na veterinu (byla jsem tam jen jednou a to ještě jako malá, takže si to nepamatuju).
Jelikož se to opravdové jaro blížilo, začala jsem se po týdnu klidných nocí mrouskat znovu. Obsluhy z toho byly paf, tak brzy po sobě to nečekaly, no ale co už naděláte, když to na jednoho přijde, že jo?! Tentokrát jsem vydržela po nocích pařit o jeden den navíc, asi ať si to užiju před tou kastrací. Musím uznat, že se mnou měli trpělivost, ale nepočítali s \"bonusem\" - začala jsem jim chodit čůrat do postele, když si mě nevšímali. To mi říkali, že jsem hodně zlobivá kočička, a za trest mi odmítli dát nový domeček, který mi koupili. Pche, však mi ho dají, až je to přejde...
Závěrem - od dnešního rána máme klid a páníčci se modlí, aby na mě ty choutky nepřišly znovu před tou operací... tak mi držte packy, ať to vydržím, jinak se prý ze mě picnou (nebo říkali, že mě picnou?!!!).
Jaru zdar, Dafné (po týdnu řvaní přejmenována na nějakou Emu Destinovou).

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama