Jak jsme s DNŽ podnikly výchovný výlet do Ústeckého kraje – část písemná, první.

Miouk ve spolek.

Počátkem tohoto vyprávění na pokračování vám, moji zdejší chlupatci a chlupatice, předestřu, jak jsem jela vychovávat kočičáky z venkova.

Jak už jsem kdysi zmiňovala, jednoho pozdně letního období se mi DNŽ na den a půl ztratila z dohledu. Odjela si v sobotu kol poledního a drze se vrátila až v neděli večer a smrděla cizí kočičinou. Sice jsem se, v rámci jejího ztrestání, tvářila, jako bych její nepřítomnosti nevěnovala větší pozornost, než když jde k popelnici se smetím, nicméně jak praví staré známé přísloví „odpustit a zapomenout znamená vyhodit oknem draze nabyté zkušenosti“, takže to má u mě schovaný podstatně lépe než ve vytunelované kampeličce.

Nedávno tomu však nastalo opět období, kdy nakoupila nějaké kočičí věci, které mi zjevně nehodlala věnovat, a začala je schraňovat u batohu, který nosí na zádech. Vytušila jsem, že chce opět podniknout nepovolený výlet do cizích krajin, a rafinovaně jsem při otevření šuplete batoh obsadila. Ovšem k mému značnému překvapení pravila, že se tentokrát nemusím obávat, že bych zůstala doma, a vytasila se s kšíry vypadajícími jako svěrací kazajka a proslovem, že konečně uvidím, zač je v kočičí smečce života loket, a naučím se vážit si toho, že jsem jedináček, který by měl být své dvounožce vděčný a úměrně tomu i přítulný – no řeknu vám upřímně, svíjela jsem se smíchy asi půl hodiny a následně jsem se, stále ještě s chichotáním, odebrala do bedýnky. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že DNŽ má sbaleno a po té, co mě zákeřně odlapla, tak mě narvala do nových kšír a už to jelo - já do batožku, batožek se mnou na krk, druhý batoh na záda a už jsme si to kvačily k vlaku zvanému elefanťák.

S tímto druhem vlaku jsem již poměrně dobře obeznámena, takže jsem byla poněkud zmatena, protože jím obvykle jezdíme k chůvákům, a tam přeci žádná kočičí smečka není, a chůváci než by kočkověci zabírali, naopak tyto milované kočičce vydávají. Po chvíli mi ovšem došlo, že tudy cesta nepovede - elefanťák dojel na veliké nádraží, kde byl příšerný rámus a vlaků podstatně ohavnějších nepočítaně. DNŽ se se mnou jala zmateně pobíhat od informační tabule k informační tabuli a kupodivu ignorovala to, že se snažím veškerý nádražní rámus přemňoukat tím, co si o jejím chování myslím. Nicméně posléze se konečně zorientovala, kudy z nástupiště Sever na nástupiště Jih a vsoukala nás do další plechové příšernosti, která ovšem byla vybavena soukromým kupé s plyšovými sedačkami. Usadila jsem se tedy u okénka, pozorovala krajinu a i přes již dost vyřvané hlasivky dvounožce vysvětlovala, že tento způsob přepravy jeví se mi dosti podivným. Ovšem vzhledem k tomu, že jsme byli v ozáclonkované místnůstce samotné, se tím DNŽ nejenže nevzrušovala, ale naopak se pochechtávala s tím, že mi ty připomínky brzo zmrznou na tlamce, a vesele si s kýmsi smskovala.

Přibližně po hodině uložila DNŽ mobil do pouzdra, pouzdro do kapsy, kočku do batožku a vyskotačily jsme ven na nástupiště. DNŽ se rozhlédla, pravila: „Hm, ještě nedorazila,“ a hbitým krokem se odebrala do podivné betonové nechutnosti, kde bylo šero a odporný smrad. Tam jsme naštěstí nebyly dlouho, neboť po chvíli se do prostor vřítila malá plechovka, kterou dvounožci nazývají automobilem, a v něm seděla má velmi oblíbená teta – ano, správně tušíte, teta Mirka, zdroj to mých oblíbených hraček. Zavýskala jsem tedy radostí, a přestože DNŽ, v rámci Mirčiné jízdy a la Fittipaldi, hrála všema barvama, vesele jsem s tetou, která měla jednu ruku na volantu, druhou na řadící páce a třetí a čtvrtou rukou mě drbala, celou cestu vesele rozprávěla, netucha, co si na mě ty dvě připravily.

Pokračování příště...

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama