Miouk ve spolek.
Tak, mí drazí zdejší, pokračujeme ve vyprávění…
Posledně jsem skončila tím, že jsme se z vlaku přemístily do auta k tetě Mirce, která nás zasněženými lukami a lesy vezla v neznámou dál. Z oné dálavy vyklubala se po chvíli celkem pohledná vesnička. U jednoho z domků pak teta zastavila a jaly jsme se soukati z přepravního vozidla ven.
DNŽ mě odpoutala z batohu, přepnula mě na vytahovací vodítko, takže jsem mohla začít skotačit ve sněhu a pózovat tetě Mirce, která se okolo mě spořádaně ochomýtala, čímsi cvakala a vzdychala obdivem – pořád říkám, že má slušné vychování a ta moje by si z ní měla vzít příklad. Po chvíli si však moje dvounožka začala stěžovat, že jí mrzne nos a že bychom se mohly posunout za vrátka. Vrátka, ach, vrátka otvírá tetička, za vrátky těmi, po schodech cestička, no, dosti lyriky, nepřítomnost červeného koberce bych ještě pominula, avšak dole pod schody – co to vidí oko mé??!!?? Dva rozježení kocouři barvy černé (ňákej Jouda) a zrzavé (prej Zrzík)!!! Naštěstí měli oba dost rozumu, aby se, jen mě spatřili, pakovali do kamenného stavení, o kterém teta Mirka prohlásila, že je stodola, co v ní bydlí venkovní kočičí osazenstvo – no budiž, dejme tomu, jsem kočka vnitřní a pokud venkováci vědí, kde jejich místo jest, jsem ochotna vzít to na milost. To jsem ovšem netušila, že toto byla pouhá předehra věcí příštích, ze kterých ježí se mi chlupy na ocásku ještě nyní. Klika cvakla, dveře do domečku se otevřely a my se ocitly v předsíňce, ve které se dvounožci přezouvají z venkovních bot do pantoflí. Poněkud mě sice zmátlo, že je i z druhé strany opatřena dveřmi, a to zavřenými, ale říkala jsem si, že vzhledem k tomu, že předsíň tety Mirky je velká jak půl našeho pididoupěte, může si dovolit i dvoje dveře. A pak to nastalo – DNŽ zavřela vchodové dveře, teta Mirka otevřela přestupní dveře a v přestupních dveřích se zjevil veliký zrzavý GAF a udělal baf, až jsem byla paf. No a to mi konečně docvaklo, co myslela DNŽ tou kočičí smečkou – kočičí komixtrio Gafíček, Vťoura a Čikyn – to se mám teda fakt na co těšit.
Gafouš vylezl na práh a pohlédl na mě okem drze zkoumavým, tak jsem, v rámci hesla, že nejlepší obrana je útok, rovnou nastolila systém – já do domu – Bůh do domu, a kterak se ke mně budeme chovat – takže za a) ten červenej plyšovej koberec je ksakru kde, za b) chléb a sůl si pravda DNŽ nezaslouží a já to nejim, nicméně chutný kousek losůska či čerstvého hovězího na stříbrném podnosu je snad vítací základ, o kterém hovoří již staročeská literatura, a zcela rozhodně by si laskavě měl nechat od cesty ty poznámky typu: „Co je tohle, probůh, za šedivou prskající dračici!!!“ A to nemluvím o tom, že když jsssssem ssssse jala zkoumat hossssstinské prosssstory, nejenže mi neussssstále coural v patách (jako bych jim tam sssssnad chtěla něco čórnout, či co), ale navíc mi neussssstále očuchával – no, vy víte, co – ssss-chrocht-ssssss!!!
Zatímco jsem zkoumala místnost a sssssyčela sssssvé připomínky, DNŽ vybalila ze zádového batohu vánoční taššššššštičku s kočičími dary, kterou podala tetě Mirce ssss tím, že to má přerozdělit. Očekávala jsssem pochopitelně, že teta vššše ssssspořádaně odevzdá ššššedé krasavici, nicméně ani jí to potvoru nenapadlo. Čásssst ssssssschramssssstla ssssssama a zbytek předala Gafoušovi – sssss-chrocht-ssssss!!!
Pokračování příšššššššššš-chrocht-ššššššššště…
P.Ssssss.: A to si představte, že DNŽ namísto toho, aby se spořádaně zastala své milované kočičky, se navíc trapně chechtala, že slyší prvně, že kočka syčení prokládá chrochtáním – grrrr – za to si ovšem vyslouží ještě sakra kousanců.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?