Jak jsme s DNŽ podnikly výchovný výlet do ústeckého kraje – část písemná, třetí.

Miouk ve spolek.

Tož mí drazí, už jsem se trošičku uklidnila, tak můžeme pokračovati ve vyprávění. Nejprve bych ovšem ráda požádala individua, která komentují rozvláčnost mé mluvy, aby si to nechali od cesty, podívejte se na díla Aloise Jirásků a jeho F. L. Věka a kam to, panečku, chlapci dotáhnuli – cha!

Tak tedy, když jsem v hostinském domku prozkoumala spodní prostory (v kuchyni jsem objevila dokonalou okenní pozorovatelnu, odkud se dalo důstojně mračit na venkovní kočičí plebs, takže jsem to střelhbitě prohlásila za mé výsostné hostující balkonkové území) a zkontrolovala dárkovou taštičku, jestli náhodou komixtrio nedostalo něco, co já doma nemám, odebrala jsem se zkoumat horní prostory.

Schodiště do vyšších pater mě celkem uspokojilo, protože se po něm dalo docela dobře běhat a honit toho neustále mě očumuchávajícího zrzouna, co o něm má oprsklá DNŽ tvrdí, že má krásně zlatavý kožíšek – ssss – prsssk – asi jí jednu prsknu!!! Nahoře nám byla přidělena spací místnost, kam mi teta Mirka, patrně v rámci záchvatu výčitek svědomí, umístila krásné škrabadlo.

Nakráčela jsem tedy vznosně do spací místnosti a vytřeštila oko – na škrabadle si to trůní ten „že prej zlatistvej“ zrzek a dělá na mě dlouhej čumák. Prskla jsem po něm a učinila úhybný manévr ve stylu proběhnu takticky pod-za-postelí a vyřítím se na tě ze zálohy. Hupsla jsem tedy na jedné straně pod postel, řítím se tunelem na druhou stranu, když tu náhle – ouha, ouha, ouha – o co zarazil se to čumáček můj??? – Velký, macatý, flekatý, fuj to jsem se lekla, to je teda ksicht!!! – Co??? – Že ne ksicht??? – Že Čikyn??? – Tak ona to na MK není fotomontáž, on to má vážně na hlavě normálně!!!

No šla jsem to raději rozdýchat na druhý konec místnosti s tím, že se uklidním za peřiňákem. Nebudu vás napínat, neuklidnila a nerozdýchala. Za peřiňákem byl ukryt černý kožíšek se žlutejma očima, který mi se syčením oznámil, že se jmenuje Vtěrka. Teda řeknu vám, u tý Mirky fakt není pro samou kočku kam tlapknout. A DNŽ, místo aby razantně zakročila, se blbě řehtala a měla poznámky ve smyslu, že mě konečně něco trochu uzemní. Že uzemní???!!! – Tak na to teda ať sakra rychle zapomene, to ani náhodou – ale abych před tetou Mirkou nebyla za zlostnou megeru, tak jsem si počkala, až si dvounožky půjdou dolů podrbat, co kde nového, a nejenže jsem vydrbala ty tři chlupaťouše z mého přechodně získaného území do jejich prostor, ale ještě jsem šla ty jejich spací prostory důkladně prozkoumat. A co jsem vám nezjistila, škrabadel jim u tety v ložnici zůstalo hafo a co víc, zákeřně si schovávali uvítací chuťovky i s přílohovým salátkem v pixle s vodou za tetinou postelí - no to je teda úroveň. Řeknu vám, mí milí zlatí, od čtvrtka odpoledne do sobotního poledne jsem měla plné tlapky práce, abych ty tři alespoň trošku obeznámila s tím, jak se chovat k návštěvám tak vznešeným, jako jsem já, a pevně doufám, že až se tam někdy vrátím, tak nejen, že si to již budou pamatovat, ale hlavně se tím budou řídit.

Teta Mirka nás pak po skončení našeho venkovského pobytu u ní zase odvezla malou automobilovou plechovkou k velké vlakové plechovce, kde jsme bohužel tentokrát neměli chambre séparé v kupéčku, ale naopak byl vlak na sobotní poledne neuvěřitelně natřísknutej, a to převážně německy mluvícími cizinci. Nicméně jsem kočka lingvistka, takže jsem pochopitelně porozuměla, že mě vskutku velmi obdivují, a i já jsem s tím celou cestu pilně a hlasitě vyjadřovala souhlas. Naštěstí jsme tentokrát nedojely až na to odporné velké nádraží ale vystoupily jsme už v Holešovicích, kde nám přistavili takovou srandovní vlakovou limuzínu, kterou už jsme se dobraly na nádraží u hostivařského doupěte. Tam jsem si vyřvala, že to od nádraží k doupěti dojdu průzkumně pěšky, doma jsem smlsla dobrůtku a s packama nahoře chrněla v komoře, tedy v posteli dvounožky, skoro dva dny, ale jestli si milostivá myslela, že jsem se tak ponaučila, že mě může beztrestně šimrat na bříšku, tak na to, že to bylo jen proto, že jsem byla převýchovou vesničanů tak zdrchaná, že jsem jen neměla sílu jí kousnout, ovšem velice rychle přijde.

Tak, písemná část tímto skončila a bude následovat obrazová – máte se tedy na co těšit :-)

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama