Jak mi Giselle postupem času začíná přerůstat přes hlavu

Miouk ve spolek.

Tož mí drazí zdejší, dlouho jsem se pravda neozvala, ale to víte, měla jsem plné tlapky s výchovou toho nezvedeného kotěcího pazdrátěte Gisellky, důvěrně zvané Žíža, Žižina, Žížala či Žoužel vlezlá přidrzlá, a navíc i DNŽ kvílí, že vždy ke konci roku a začátkem dalšího má v práci takový práce, že odmítá přepisovat můj diktát s odůvodněním, že ještě chvíli bude čučet na svítící obrazovku, tak z ní bude definitivní slepejš, a bohužel následkem toho i dost fláká komentování vašich nádherných fotek.



Jak jsem tedy již v minulém deníčku popsala, jednoho horkého letního odpoledne DNŽ od tety ArčiLenky přivlekla krom dobrůtek i jakousi olezlou mrňavou myš, která vážila cca 450 gramů a byla příčinou mého definitivního zjevení se z myšlení DNŽ, které se zjevně neslučuje ani s minimálním základem zdravého rozumu. První týden jsem tedy dávala velmi jasně najevo, že tudy cesta nepovede a vetřelci nejsou v prostorách, které ovládla jedinečná a doposud jediná dokonalost její Výsosti Miou I., vítáni, a proto jsem ježila hřbet, ocas a vůbec všechny chlupy a vydávala jsem velmi výstražné chrochtosyčící zvuky. Nicméně jediný efekt, který to mělo, byl ten, že mi DNŽ narvala do tlamičky kus svíčkový, přičemž chytila zmítající se pažravou piraňku tak, aby mi nestihla vyrvat sousto z tlamy, a následně pak se zafačovanými prsty zaujala taktiku, kdy při vyhlazování vetřelkyně této špitala do ouška, že pokud má u nás zůstat, musí promptně zahájit vlísací proces. A žel, na to, jak byla Žoužel mrňavá, tak o to víc byla vychc-ehm-vychytralá, a vskutku se nechala poprvé (a doufám, že i naposled) od DNŽ ponaučit. Počkala si do druhého týdne, kdy už mě hrbení a chrochtání poněkud unavovalo, takže jsem už jenom syčela a prskala, a vždycky, když jsem nedávala pozor, tak přiskákala, „olísla“ se o mě, a než jsem se stihla z leknutí vzpamatovat a jednu jí fláknout, tak zas odskákala, pak počkala, až se uklidním a následně to zopákla. No a opakovala to bohužel tak dlouho, až jsem rezignovala a vzala jí na milost. Toho vzápětí DNŽ zneužila k tomu, aby jí představila vám všem zde, a mě pak navíc citově vydírala, že kdybychom jí kvůlivá mě musely vrátit k tetě, tak už by tu se mnou vůbec nikdo ani nemňouk a co bych si pak bez vás kámošů počala.



Mrně tedy u nás nakonec zůstalo, dost rychle se naučilo chodit na bedýnku, zprvu šlo asi 3x do té „svojí“ přistavené cestovní, avšak po chvíli zjistilo, že já chodím do „pískovny“ v koupelně, a jalo se mě přečůrávat tam. Já jsem naštěstí nad takové věci krajně povznesená a navíc mám DNŽ vycvičenou k pravidelnému čištění, tudíž jsem nad touto drzostí pouze nakrčila čumáček, lehce si odfrkla a ostentativně tuto nemravnost přehlížela. DNŽ to ovšem velice potěšilo, že až jak na topole podle skal, zelený mužík zatleskal/a, a hluboce si oddechla, že nebude muset do koupelny vetknout další překážející předmět, u kterýho stejně ani nevěděla, kam by ho tam napchala. Dále se mi pidižvíče po ránu jalo sáčkovat do sprchového koutu, který obvykle před DNŽ okupuju já, ale když jsem ho chtěla pořádně umýt, protože se sice jakože snažilo, ale prdýlku vždy značně odfláklo, tak ječelo tak, že to DNŽ přirovnala k chování jejího bratra blahé paměti, který když byl malej, tak vždy z venku přišel tak, že mu z bahna, kterým byl oplácaný, svítily jenom oči, a když byl chůvákama narvanej do vany, aby byl vydrbán, tak řval tak, že by to přehlušilo i startující Jumbo Jet. Nutno také poznamenat, že jak rychle Gisellka žrala (na co přišla), tak rychle rostla, a když jí po 4 měsících pobytu DNŽ položila za účelem podání odčervovací pasty na kuchyňskou digitální váhu s nosností do 2 kg, tak i tato váha pravila FUJ (DNŽ sice tvrdí, že to bylo full, ale víme svý – že jo).



Postupem času, kdy bylo Gisellky čím dál víc v pididoupěti plno, jsem ovšem zjistila, že toto soužití má i své světlé stránky. Za a) když SETO se SAMEM něco vyvedli, tak jak jsem za to obvykle byla ztrestána já, tak teď jsme byly trestány dvě a tudíž se trestací síly rozložily a navíc byly ovlivněny tím, že se přesně nevědělo, která z nás ty dva poňoukla, takže i trest byl s ohledem na to poněkud mírnější – pokud tedy ta dotyčná nebyla přistižena přímo při činu (ovšem Žíža se učí rychle, takže to postupem času vymakala a už se tak často přichytit nenechá), anebo v případku, kdy vyšplhání se po šikmé pyramidě z židlí zapůjčených od sousedky pro kočkobabí sněm, půlmetrový přeskok na lednici a vykousání díry zvící vjezdu do stodoly do pytle s těma samýma křupkama, jichž hojnost se nalézá v mističce dole, vskutku nešlo přičíst Miouščímu noblesse oblige. Za b) přišivší návštěvy, které obvykle dlachnily Mioušku a stěžovaly si, že se nechci nechat ňuchňat, mě nyní při příchodu jednou pohladí, spořádaně zkonstatují, jaká jsem krásná, odevzdají hodnotné hmotné dary a následně už se cicmají se Žížalou, která se toho naopak velmi razantně dožaduje. Tuhle se i vskutku úchvatně předvedla, když přišla na návštěvu nějaká DNŽí bývalá, leč ve stejném oboru nadále pracující, avšak na jiném pracovišti se nacházející, kolegyně, která kočky úplně „nemusí“, tedy ne, že by je nějak neměla ráda, prostě je spíš jen tak zaregistruje, avšak nadále si jich moc nevšímá. Kolegyně tedy vstoupila do pididoupěte, pravila (jak jinak) jaká já jsem nádherná, a pak se usadila ke kafi s tím, že s DNŽ probíraly, co se za dobu, co se neviděly, událo, a vůbec si nevšímala Gisellky. Gisellka na to chvíli ohromeně čučela s očima vypoulenýma a tlamčou dokořán, a pak před návštěvou začala s mňoukáním poskakovat jak pimprle – a návštěva NIC. No Žížu to nakonec tak dožralo, že návštěvě vyšplhala po oblečení až na rameno a z toho jí pak přelezla na hlavu a rovnala jí účes tak, až návštěva povzdychla a řekla DNŽ ať jí teda půjčí nějaký to škádlítko, že s ním bude mávat, aby Gisellku s takovouhle nakonec ještě nemusela lovit z hrnku s kafem.



A tak, jak jde čas, Gisellka stále roste a roste a už je nyní skoro tak velká, jako jsem já, a síly v ranních a večerních řeckořímských zápasech začínají být skoro vyrovnané, i když mám pořád ještě navrch, protože Žížala už je sice dost velká, ale mé váhové kategorie ještě tak úplně nedosahuje. Zato ovšem už přišla chvíle, kdy začala lítat sem a tam a prozpěvovat si milostné sonety. DNŽ to nejdřív přičítala pubertálnímu chování a její kvičení chybně definovala jakože „nevím, co chci, ale chci to hned“, protože se nedožadovala drbání, ale když jsem si začala stěžovat, že mě Žíža neustále cpe prdítko pod čumák, a když se rozhodnu, že jí ho teda „umeju“, tak za chvíli vykvíkne a snaží se mě plesknout, tak to docvaklo i DNŽ, a s povzdechem, že žel MVDr. těžko „odrbe“ koho jiného než ji, následně nahlásila v práci výhledovou 14 denní dovolenou a slečnu Giselle objednala na 11. 3. k eliminaci a očipování. No, maně si vzpomínám, že já sama s ním mám v tomto směru ještě ne zcela úplně vyrovnaný účet, a jsem fakt zvědavá, jak si v rámci následného záškodnického boje poradí tentokrát s osmi tlapičkami a dvěma ostře ozubenými tlamičkami.

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama