Alzheimer, babičko, Alzheimer......

Tedy kočičáři i lidi! To, co maminka v poslední době předvádí, to už začíná být vážné. Když si mě před měsícem přivezla od Terky domů, tvrdila mi, že se mnou nemůže jít ven, protože u Terky nechala postrojek. Tak jsem to trpěl, ale nechápal. (Vysvětlím nakonec.) Měsíc je dlouhá doba a já stále nemohl ven. Včera se maminka konečně rozhodla, že pro vodítko dojde. Tedy ona se vlastně vydala pro něco dobrého k snědku a při té příležitosti mi donesla krásný nový postrojek. Ale ouha! Byl mi malý. (Martina v pátek tvrdila, že jsem nějaký tlustý, ale maminka mě bránila.) A tak mamince nezbývalo nic jiného, než se do obchodu vrátit a postrojek vyměnit. Na to, jak nerada chodí ven, to byl pro tento den výkon. Za chvilku přišla s postrojem novým. Je krásně červený a sedí mi jako ulitý. Protože se ale venku dalo do deště, šla maminka postrojek uklidit. Pověsit ho vedle zrcadla, ve kterém se každý den vzhlíží!!!. A začala opravdu KOUKAT. Tentokrát ne do zrcadla, ale na ten údajně ztracený postrojek. On tam totiž celý měsíc visel. Já ho viděl, proto jsem nechápal, proč si maminka vymýšlí, že vodítko není. Tak teď nevím, co si o tom myslet. Podle toho, jak tady „blbne“, začínám mít vážné obavy o své misky. Zatím v nich granule i masíčko mám, a tak stále doufám, že mi tam jednou neskončí špaldové kafe nebo sušenky bebe. Dobré ráno! :o)