Kočičí výtah

Jejda čtyřkončetináři, tak je tu zase jaro. Zas mě to táhne ven a řvu a řvu a řvu. Pořád musím vyřvávat u dveří, ale venku si moc nepobudu. Když totiž doběhnu ven, tak je tam takový randál, že zase utíkám zpátky. A navíc je tam mokro a travička ještě nevyrostla. Vůbec nechápu, co mě to vlastně tak ven volá. Doma se mi smějí, že jaro. Já ho zatím nevidím. Ale občas slyším ze dvora takové mňoukání a volání. Nevím, co to je. Když se doma něco podivného děje, tak to maminka svádí na Poltergaista. Že by dělal rámus i po kočičím? Abych tak nevyváděl, začala mi maminka a přítukyně v jedné osobě vyprávět zase o svých kočičkách z dětství. Tentokrát vzpomínala na Kočičí výtah. Prý tady někdo na stránkách psal o tom, jak jim kočička vylezla na strom a pak nemohla dolů. Tak si počtěte o tom, jak maminka udělala „smetákový výtah“ pro koťata. :)
Nad kuchyní v domečku na předměstí byl seník. Na seníku se vždycky usídlila nějaká kočička a měla tam koťata. Moje malá dvounožka se bála výšek, ale zvědavost na koťátka jí dohnala k tomu, že na seník dokonce vyšplhala (což se jí stalo osudné. Od té doby se nemohla vymlouvat na závratě při senové sklizni. To dnes už může, ale zase se nekoná sklizeň sena). Jednou se koťata narodila až na konci seníku, tam se dvounožec přes seno nemohl dostat. Naštěstí mezi kuchyní a stříškou byla mezírka, aby na seno mohl vzduch, a tou mezírkou začala koťata vykukovat a chtěla ven. Jenže jak? Bylo to docela vysoko a doma žádný pořádný žebřík. Tak maminka zdvihla smeták do výšky a přemlouvala koťátka, aby si na ten smeták vlezla. Koťátka byla šikovná a tak se naučila výtah používat. Zamňoukala si u škvíry, počkala si na smeták a po dokrmení v kuchyni se zase nechala vyvézt nahoru. To do té doby, než sama přišla na to, jak se dá ze seníku slézt normální kočičí cestou.
Jsme to my kočičáci ale chápaví tvorové. Nemám pravdu?