Pálení čarodějnic

Mňau, konečně jsem si zase vymňoukala pokračování deníčku - ta moje panička pořád pracuje a pracuje a na psaní mého deníčku nemá čas :-(
Už nejsem malé koťátko, už jsem dospělá kočička a dvounožci už mě tak snadno neoblafnou, jako dřív. Například mně dávají vodu jen do misky a sobě kromě hrnečků a sklenic pouštějí takovou páčkou tekoucí vodu přímo z nějaké trubičky. A tekoucí vodu máme my kočičky moc rády. Usadila jsem se na pračce a upřeně pozorovala pánečka, jak si máčí ruce a obličej pod proudem vody a taky z něj pije (aha, tak prý takhle nepijou, ale vyplachují si pusu po čištění zubů - ale stejně nevím, co to znamená, přece když si nabírám vodu do tlamičky, tak piju, ne?). Upřeně pozorovat umím moc dobře, takový sledovaný člověk záhy znejistí a začne pátrat, co je v nepořádku. Páneček za chvíli taky pochopil, že mě k té vodě má pustit, abych si ji mohla dobře prozkoumat.
Tedy, kočky, veřte mi, že s tekoucí vodou je skvělá zábava a také mnohem lépe chutná! Od téhle chvíle už jinou nechci a několikrát denně si mňouknu, že ji chci pustit. Na pití i na hraní. Akorát nechápu, proč mi říkají "kačenko", když z toho umyvadla vylezu? Pořád jsem přece kočička, jen trochu urousaná :-)
Další novina je, že jezdíme s dvounožcema na výlety. Bříško už mi po kastraci krásně zarostlo, už mě nemusejí tak hlídat a na různá místa mě berou sebou. Nebo jedu na návštěvu k babi a dědovi, kteří žádnou kočičku nemají a rádi mě na víkend pohlídají.
Nedávno jsme jeli až k Dačicím, do krásné staré chalupy, prý "pálit čarodějnice". Nejdřív tam byli jenom moji lidi, takže jsme si mohla novou chalupu důkladně prozkoumat. Pak ještě dorazilo plno dalších lidí, to jsem si do večera držela odstup, pro jistotu. Až v noci dostávám odvahu prozkoumat i cizí lidi. Tihle byli hodní, hladili mě a hráli si se mnou. A byly mezi nimi ještě dva divní dvounožci - úplně malí, jeden dokonce ani pořádně chodit neuměl a pořád všelijak padal, na toho jsem si musela dávat pozor. Ale ten druhý (tedy vlastně druhá) už chodila normálně, jen byla o hodně menší, než dvounožci bývají, a taky si hrála s míčky a plyšáky, jako kočička. Prý se takovým malým lidem říká děti a taky vyrostou, jako koťátka. Jen jim to mnohem déle trvá, než nám.
Druhý večer pak došlo na ty čarodějnice. Ale žádné jsem neviděla, lidi normálně pekli na ohni maso a hodně pili z různých lahviček a byli takoví veselejší, než jindy. Na oheň jsem raději koukala jen z okna. Moji dvounožci mě ven nevzali a já byla docela ráda. Vždyť prý se také jmenuji po jedné čarodějnici, tak proč riskovat?