Vyděsil jsem maminku

Dneska se mi povedl kousek! Ale alespoň jsem se přesvědčil, jak mé přitulkyni na mně záleží a že lidé na MK jsou moc prima.
Ráno, hned kolem sedmé hodiny, jsem si vymňoukal krátký výběh na zahrádku. Jako obvykle jsem se napásl a pak mě něco vyrušilo a já jsem letěl domů. Doma jsem dostal čistou vodičku a dva bonbónky a mamča šla k PC. Jenže na mě za chvilku přišlo zvracení, a pak ještě jednou a ještě jednou. Stál jsem v prostředním pokoji, celý jsem se klepal a tlamičku plnou pěny. Přítulkyně se strašně vyděsila. Nejprve všechno utřela, pak na mě vzala čistý ručník a otírala mi tu pěnu, ale já jsem pěnil pořád s pořád mi kapaly sliny na podlahu. Můj veterinář ordinuje až odpoledne, tak mamča nevěděla, zda mu má volat na soukromé číslo. Já jsem mezi tím přešel pod okno, vyměřoval jsem si skok na parapet, ale pak jsem to vzdal. Mamča tady pobíhala s telefonem v jedné, s ručníkem ve druhé ruce a pořád nevěděla, co dělat. Telefonovat, otírat mi tlamičku nebo psát na MK. Nakonec se rozhodla napsat na Kocouře. A hned dostala spoustu dobrých rad. V tom se mi podařilo vyskočit na ten parapet, Sice jsem ještě pěnil a klepal jsem se, ale už to bylo lepší. No a než jsme dostali poslední rady z MK, tak už jsem se cítil fajn a dokonce jsem se už zase tulil. Asi za hodinu jsem vyloudil kousíček šunky – to si totiž šla dát mamča nezvyklou snídani, prý proto, aby viděla, zda mi bude chutnat. A pak už jsem zalezl za ručníky a byl jsem hodný. Jen se mamča častěji chodila dívat, zda jsem v pořádku. A já jsem v pořádku byl.
A teď je večer a mamča už je zase přitulkyně a já se tulím na klíně a bradu mám opřenou o PC stůl a je mi dobře. Za chvilku asi usnu. Doufám, že budu mít hezké sny a že zítřejší ráno bude lepší.
Pozor lidi! Neblázněte tak jako ta moje člověčice. U nás kocouřů to občas bývá, zvracíme a pěníme. Se mnou už bylo hůř, tohle byla jen malá příhoda. :)