Mizející kocouř

Tak z našeho milého, hodného a bázlivého kocourka se stává „Franta Datel, cestovatel“. Když jsem prvně psala, že se Maxík ztratil, byla jsem opravdu moc a moc smutná a nevěřila jsem, že ještě někdy Maxíka najdu. Podruhé zmizel, když jsem se chystala na výpravu do kopců. Vrátil se večer. Na Velikonoce jsem byla v Čechách a když jsem se vrátila, Maxík byl zase pryč. Dokonce přes noc. Alfovi bylo Maxe líto, jak je stále zalezlý pod postelí, tak ho vzal na vodítku na zahradu. První den bylo vše OK. Jen si Maxík neužíval sluníčka, ale ležel zalezlý v živém plotě. Druhý den se z vodítka vyvlékl a zmizel. Ale to jsem už ráno přijela. Maxík na zavolání nepřišel, ale vrátil se večer. Když byla tma a rozsvítilo se moje okno – hup - a byl doma.
Někdy má okno otevřené, ale ven nejde, jindy zmizí třeba na celý den. Kam chodí a s kým, to netuším. Jen nedávno pozdě večer byla na zahradě kočičí bitka, syčení, prskání a za chvilku Maxík přiběhl domů. Nevypadalo to, že by byl z bitky vystrašený. Spíš se mi zdá, že se potřebuje ubezpečit, že jsem tu a že má okno otevřené. Ale občas sem otevřeným oknem skočí Panti na Maxíkovu baštu a to Maxík mizí pod postel, nebo žaluje. Chodí kolem mne a diví se, co tu ten cizí kocouř dělá. Ale své teritorium si nehájí. Spíš čeká, co udělám já. Teď už vím, že se Maxík neztratí. Když odejde, cestu zpět si najde. Ale protože se chystám na dovolenou, musím dát Maxíka do hotelu. Okno nemohu nechat otevřené a také nemohu nechat Maxíka jen tak venku. Tak uvidíme, jak se mu bude v hotelu líbit.