Ve švýcarském hotelu

Měl jsem přítulkyni a je pryč. Už je z ní normální kámoška, která má na mě času tak nějak docela málo. Občas mi dokonce zmizí úplně. Tak se to stalo i v půlce dubna.
Když jdu do přepravky, obvykle se moc neperu. Ale naposledy jako bych tušil zradu. Bojoval jsem, ale prohrál jsem. Byl jsem v té přepravce kamsi odnesen. Ale tentokrát to nebylo k panu doktorovi, ale do hotelu.
Nevěděl jsem, co mě čeká, ale pěkně vyjukaně jsem koukal. A to mě už čapla ředitelka hotelu a odnesla mě do „klubovny“. Kámoška mi ještě zamávala, nechala mi u „šéfové“ tyčinky, které mám rád, a zmizela. Zmizela opravdu na dlouho. Na dlouhých 14 dní. Kočičáři, mě vám bylo tak smutno. První dny jsem ani nejedl. Pak jsem si řekl, že už jsem byl jednou ztracený a našel jsem se, tak nebudu zbytečně ztrácet síly a začal jsem uzobávat. Ale většinou jsem byl schovaný v rohu místnosti pod košíkem.
Najednou přišel den, kdy jsem uslyšel kámoščin hlas. Ale moc jsem tomu nevěřil, raději jsem zůstal ukrytý.
V hotelu jsme měli jednu velikou místnost, kde jsme mohli vyvádět kočičí, ale i psí kusy, a pak ještě voliéru. Ta byla moc fajn, ale tam jsem nechodil. No a když jsem slyšel ten známý hlas, tak venku zrovna ležel a spal jeden starý, rezatý kocour. Kámoška si nás spletla. Viděla „mě“, začala volat, ale on se nehýbal. Dostala strach, že je mrtvý a letěla k němu. Kocour se probral, začal se plížit kolem plotu a mňoukal přesně jako já, v krátkých intervalech: „Mňau, mňau...“ A mazlil se přes plot. A kámoška? Ta koukala jako blázen. Copak je to možné, abych za dva týdny takhle zhubnul? A k tomu ta povadlá srst, a stále tekoucí oči. To mu snad za celé dva týdny nikdo oči nevytřel. Co se to stalo s jejím kocouřkem? A proč ta „šéfová“ nese účet. Vždyť kocouřek umírá, za co má platit. A z voliéry stále zoufalé: „Mňau, mňau...“ „Tak jdeme pro Maxe,“ řekla „šéfová“. „A kam?“ ptá se kámoška. „Max je uvnitř!“ „A co je tohle za kocoura?“ A „šéfová“ se začala smát! „Tohle není Max, to je starý, devatenáctiletý kocour, který je tu na pár dní...“ Kámošce se objevily slzy v očích. To bylo z toho, jak jí spadl kámen přímo ze srdce. Ta si oddychla!
No a já jsem putoval do přepravky a šlo se domů. Celou cestu jsem patřičně hulákal. To jsem si stěžoval a zároveň prozpěvoval radostí, že už jsme zase s kámoškou spolu. Ach jo. Doma jsem se pomazlil se vším a pak jsem letěl do našeho pokoje. A celých deset dní jsem se z domu nehnul.