Konečně sami...

Ten život je prostě prima. Máme tu konec července, krásně svítí sluníčko a u nás už to tolik nekňučí a neštěká. Sice tu běhá jedna bílá kousací potvůrka, ale to je prý za Florinku, tak si na sebe zvykáme. Ostatní už jsou ale pryč. Pro mě to byly 3 měsíce hrůzy! Kdo to má vydržet, tolik vetřelců v mém domově? Sice se teď na noc páníčkové zavírají s tou naší novou bílou malou Amber v ložnici, protože máme nebezpečné schody, takže nemůžu spát páníčkovi u nohou, ale já bych o to stejně nestála, když je tam to bílé, co mě pořád zkouší lovit. No a tak máme se Sárou celý dům pro sebe, tu ložnici ať si klidně nechají, jen když máme klid. Dokonce si nás hledí a dostáváme každý den kapsičku. Asi si to žehlí, že jsme tak strádaly. Taky nás pustili bez vodítek na zahrádku, ale jenom jednou, protože nám fakt ti malí nedají pokoj a Sára skočila na hranu bazénu. Panička začala zmatkovat, že se jako utopí (není přece hloupá, ne, voda je fuj!), tak máme zase po vycházkách. Prý až povyroste ta malá, tak to zase půjde. Teď by měla lov hodně jednoduchý. A tak přes den spíme nahoře v pokoji a v noci si hrajeme. Už je to ale opravdu lepší, už ani paničku neškrabu, jsem hodná kočička. Jen doufám, že se to nebude opakovat, ale vyhrožují, že snad zase někdy jo. To se snad raději odstěhuju, až to nastane...