Jak jsem obelstil zelenou příšeru

Páníček na víkend odjel a já mám najednou plné tlapky práce. Do jeho nedělního návratu musím stihnout spoustu věcí, pro které páníček nemá pochopení. Už od časného rána jsem tudíž skákal po rádobyspící paničce a nosil jí do postele své kutilské potřeby. Krabička od vitamínů a pingpongový míček ji nechaly chladnou, ale když dostala do obličeje ránu gumičkou, kterou jsem zapřel o přední tlapy a pak zubama natáhnul a pustil, rozhodla se, že konečně vstane.
Zatímco panička v koupelně marně hledala svůj zubní kartáček (chachá, o tom já něco vím:-)), rozhodnul jsem se, že budu pořádat dostihy. Nejdřív jsem nanečisto proběhl obvyklou trasu se závěrečným prudkým stoupáním: jeden pokoj – druhý pokoj – postel – komoda – knihovna, pak jsem se jal celou trasu pomalu procházet a zjišťovat organizačně slabá místa. Protože jsem nechtěl, aby byl průběh závodů čímkoli narušen, zpacifikoval jsem v cestě ležící koberec stočením do úhledné hromádky a několikrát si vyzkoušel prudkou zatáčku kolem křesla. Nezbývalo než zahájit dostihy.
Vyrazil jsem jako první (byl jsem ostatně hlavním favoritem i černým koněm – totiž ocelotem – závodu). Běželo se tam a zpět, na tři kola. V prvním jsem byl jasným vítězem, ve druhém jsem ale při seskoku z knihovny na komodu zavadil o květináč s hyacintou, což mě dost zbrzdilo. Navíc padající květináč neunikl pozornosti paničky, která se právě vrátila do pokoje a v nohách své postele objevila svůj zubní kartáček (neříkal jsem, že o tom něco vím?). V třetím kole jsem měl tudíž co dělat, abych zvítězil nad náhle se zapojivší paničkou, která trasu k hyacintě zvládla v rekordním čase.
Zatímco jsem oslavoval své vítězství a odpočíval na garnýži, dole pode mnou se panička rozhodovala, jestli má nejdřív oživovat hyacintu nebo trestat ocelota. Brzo jí došlo, že na ocelota stejně nedosáhne, i kdyby vylezla na židli, a že hyacinta se už nevzpamatuje, i kdyby jí celý den zpívala „Rozvíjej se, poupátko“.
A pak se to stalo: na pomoc s úklidem povolala panička zelenou příšeru. To je tak: v jednom koutě máme velkou krabici, a v ní je zavřená strašná příšera, která občas chodí za paničkou, řve, polyká, na co přijde, a zádama vyfuňuje vítr. Je to bestie dost nevypočitatelná, všude strká svůj dlouhý chobot a často jeví zájem o různé kouty a ocelotí skrýše. Hnedka jsem slezl na komodu, kterou se panička jala čistit, uložil se tam na už vyčištěnou část na háčkovanou dečku a sledoval, jak blízko si ke mně ta zelená příšera troufne.
Troufala si teda hodně. Nejdřív spolykala rozsypanou zemi, pak si smlsla na slabé vrstvičce prachu a pak se rozhodla pro masitější sousto... Blížila se ke mně... Už jsem cítil, jak mi ta bestie čucháním načechrává srst... A dostal jsem skvělý nápad: Nadzvedl jsem se a tlapkou přisunul k nenasytnému otvoru háčkovanou dečku. Hnedka zmizela. Pak bestie zachrochtala. Pak panička zařvala. Pak jsem si řekl, že bude lepší vylézt zase nahoru na garnýž.
Z výšky jsem sledoval, jak panička kuchá bestii a vyndává jí z útrob kus špinavého hadru, ze kterého padají chuchvalce prachu. Příšera už vůbec neřvala. Cha. A máš po apetýtu, příšero zelená!

Foto: Přistižen při kontrole zubních kartáčků.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama