[Escada]

Ahoj všichni kočkomilci,
zajímalo by mě jen tak pro zajímavost ,jak jste přišli na to ,že kočka je pro Vás tím nejlepším parťákem ????Otázka tedy zní i jak jste k nim přišli???
Díky a pa Sil
_________________
Sil+Zinucha+Enzo+Mufka

[janča]

[Kačátko]

Soused podědil po rodičích barák i s nekastrovanýma kočkama, které mu na jaře samozřejmě povily koťata. Jeden kocourek se nám (respektive skorotchýni) moc líbil, takže jsme se rozhodli, že si ho vezmeme. Protože měl soused s udáváním ostatních koťat problém a bylo nám líto, že žijou životem "obyčejné" vesnické kočky, rozhodli jsme se, že si ke kocourkovi vezmeme ještě jeho sestřičku.
Bohužel, kocourka nám po půl roce zajelo auto, nicméně jeho mistička nezůstala dlouho nevyužitá, neboť na chatě nastěhovala dědovi kočka do chaty kotě. Aby nezůstalo přes zimu napospas osudu, dovezli jsme malého Čičika k nám.
Ke třetí kočce jsme přišli vlastně neplánovaně-Čičik se sčuchnul s kocourkem od sousedům (jediným z té várky bezprizorních koťat, které přežilo do dospělosti) a rozhodl se, že ho nastěhuje. Naučil ho veškré potřebné dovednosti, jako sedět na okně se žalostným výrazem, mňoukat a bouchat pacičkou do okna, až jsme vyměkli a Ošklivku adoptovali.
_________________
Kačátko+Elsa, Čičik a Ošklivka

[BaraV]

[kockodan]

[B.A.D.]

No u nás to máme asi v rodině-moje babička milovala a měla kočičiky , moje mamka miluje a má kočindu , já je miluju a mám kocourka a moje dcerka je na tom stejně jako MY všechny . Prostě milujem kočičky odjakživa
_________________
B.A.D.

[Betty]

Ahoj všichni!
U mě to bylo trochu složitějí. Jako malá jsem vždycky chtěla nějaké zvířátko (asi jako všechny děti ), ale naši mi nikdy žádné nekoupili. Pak jsem se odstěhovala a žila s manželem v různých bytech až jsme si postavili domeček. Kočky se mi docela líbily, hlavně koťátka, ale nikdy jsem si nemyslela, že budu mít kočku. Nikdy jsem nechápala lidi, kteří spí s kočkou v jedné posteli, dávají jí pusinky a dokonce jedí třeba jogurt jednou lžičkou. Asi před půl rokem jsem začala koketovat s myšlenkou, že bych si přála kočičku. Měla jsem jasně vybrané plemeno - Britskou modrou. Několikrát jsem své přání vyslovil nahlas před manželem, ale vždycky jsem ho hned zrušila. Měla jsem strach, že se o kočku nebudu umět postarat a že je to moc velká zodpovědnost. Když už jsem po několikáté řekla, že bychom mohli mít kočičku, manžel nevydržel mou nerozhodnost, našel chovatelskou stanici a koťátko zamluvil. Hned druhý den jsme pro něj jeli. Já jsem celou noc nespala a teprve ráno jsem jela nakoupit všechny potřebné věci. Nebýt manžela, tak bych se sama nikdy neodhodlala. A tak jsme si domů přivezli Bettynku. První dva až tři měsíce pro mě bylo utrpení. Připadala jsem si jako v šestinedělí. Nevěděla jsem přesně jak se o kočku starat, co potřebuje. Často jsem seděla a brečela, že to nezvládnu. Betty byla hrozně divoká, kousala, škrábala, nenechala na sebe pořádně sáhnout. Takže česání, čistění očí nebo stříhání drápků byl boj nás dvou na život a na smrt. Každý den mě budila ve tři hodiny ráno. Přečetla jsem spoustu knih, všechny diskuse a rady na Kocouřovi. Teď už myslím, že spoustu věcí znám a že jsem schopna se o naši kočičku postrat. Je to můj miláček, moje zlatíčko. Nevyměnila bych jí za nic na světě a bezmezně ji miluji. Je to paradox. Teď nechápu lidi, kteří se štítí spát s kočkou v jedné posteli, dávat jí pusinky a nebo jíst jogurt jednou lžičkou. Podle mě, kdo nikdy neměl kočku, nemůže ten vztah pochopit. To můžeme jenom my, kočkomilci. Všechny vás zdravím Kačka a Betty

[Frantiska]

No my meli u babicky vzdycky kocky, ale pak postupne vsichni umreli a i posledni kocka i se vsema kotatkama asi se otravili necim (jed na krysy) nevime. A babicky prohlasila ze pes staci a kocky jsme nemeli. Ted kdyz bydlim s pritelem to bylo jasne mam konecne kam privest kocky U rodicu mam papouska a to by dohromady neslo.

Tak mame dve mazlivky mazlive a zaroven hrozne zlobidla ... idealni kombinace. Ani nachvilku me nenapadlo poridit si jen jedno kote, vzdy jsem chtela aspon dve, ted si rikam, ze treba treti by konecne mohla byt kocicka, ale pritel rika ze dva nam staci

Psa bych do bytu nikdy nechtela ... nedokazala bych s nim chodit ven na kazdodeni dlouhe prochazky, a po ranu snad ani na kratkou

[Raika]

Zdravím kočkomily,
po přečtení článku od Betty jsem se v něm dost poznávala. Vyrůstala jsem v rodinném domku na vesnici a jediné "povolené" zvíře byla právě kočka, samozřejmě jen venkovní. Kočka byla na chytání myší, dostala za to misku mléka a nějaké zbytky jídla, vůbec jsem netušila, že stolice kočky má mít pevnou konzistenci a ne tekuté páchnoucí "cosi", co z ní vyšplíchlo obvykle do vyhrabané jamky v zahrádce.
Samozřejmě jsem toužila po vlastním zvířeti, ale máti nic takového nechtěla ani slyšet. Tahala jsem domů myši, rejsky...dokonce i dospělou dogu. Marně. Realizovat touhu po zvířeti jsem tedy mohla až po té, co jsem se vdala. Začla jsem hlodavci, zabydleli se u nás postupně křečíci, křečci, myši, potkani, králík a morče. Nejděsnější zvíře byl plch. Nikdy jsem doma nepřiznala, že záchrana tohoto mini tvorečka ze Zverimexu s korálkovýma očkama stála 700,-Kč. Toto zvířátko dokáže běžet slušným sprintem po jakémkoli povrchu (zeď, záclona, skříň) a bylo tedy věčně na útěku.
Samozřejmě, že jsem taky párkrát zatoužila po kočce, ale byla jsem hned zpražena manželem, že jsem se zbláznila, kočka všechno rozškrábe a zničí!
Časem, jak rostl počet dražších elektrospotřebičů a kabeláže u počítačů, byl chov hlodavců stále nákladnější záležitostí(neustále přehryzané kabely), takže o nových přírůstcích nemohlo být ani řeči a zůstalo jen morče.
Kamarádka má doma psa, nikdy jsem nemohla pochopit, jak se může nechat olizovat, jak psa pusinkuje, jak chystá jídlo a ty ruce si ani neumyje. Dokonce mohl jíst z talířů!
Kotě k nám vpadlo nečekaně a naprosto neplánovaně, nedokázali jsme jej ponechat osudu. A já zjistila, že o kočkách nic nevím, zvlášť ne o tak malých, co neumí ani pít ani jíst. A byly to krušné týdny! Kotě brečelo změnou stravy jej bolelo bríško, já brečela taky, doma nadávali. Nebyla jsem schopna udělat žádnou práci, pořád jsem se točila kolem malého škvrněte - když nepilo, chtělo na mně spát. Brala jsem si kotě s sebou do práce, večer mi skončilo slastné ležení s knížkou - po zádech mi běhalo mrně s vytaženými drápky a chtělo si hrát.
Teď je to můj miláček s heboučkou srstí (co člověk nenajde na zahradě!) a nevyměnila bych ji ani za nic!!
_________________
Raika + Mína + Kira + Denny

[tatiana]

Sem nelze nepřispět

Já miluju zvířata od malička a asi od mých 4 let mě provází životem. Tu pes, tu hnízdo mravenců, které jsem mamce domů přitáhla, chov šneků, kteří nakonec rozutečení nadělali pěkné slizové cestičky po celém bytu-ale maminka nějak neměla pro tuto ozdobu pochopení-chápete to ?

Během života jsem měla psy a různá zvířata včetně hadů (dárek od manžela). Kočky přišly, až když jsem se vdala a přestěhovala do domku. Jak už to bývá, buď si vás kotě najde samo nebo vám někdo kotě vnutí, tak jsme ke psu začali mít i kočku. Ale jen venkovní, do bytu nesměla. Taky všechny tyto kočky špatně končily, žily max. rok a pak se domů jednoho dne nevrátily. No a pak jsme si pořídili první bytovou-peršana. Bylo to fajn do momentu, než se narodila starší dcera-to kocour neprodejchal a začal dělat strašné naschvály, jak už to kočky umí. Když začal být agresivní na mimčo, musel z domu. Dala jsem ho kolegyni, u které byl spokojený a já za ním občas jezdila.

Pak jsem si pořídila briťáka a skotskou klapouchou. Rok mi trvalo, než Klapka-jak jsme jí říkali, začala být jakž-takž normální zlatá kočička, byla hrozně nedůvěřivá, věčně někde zalezlá, připravená bojovat-po roce se mi povedlo z ní udělat svého mazlíčka. Já s ní pak mohla dělat cokoliv, všechno mi dovolila, i stříhat drápky, což byl vrchol důvěry. Měly jsme se moc rády. A briťák byl na mě vyloženě závislý. Jenže pak začala mít zdravotní problémy mladší vnučka (bydlíme více-méně společně) a verdikt lékařů byl nekompromisní-všechna zvířata z bytu pryč! Pes šel ven na zahradu, kočky jsem s krvácejícím srdcem rozdala hodným lidem.

Až nyní nadešla doba, kdy jsem si opět mohla vyplnit prázdné místo v životě, takže jsem si pořídila kočku, která mě uchvátila svojí povahou-nahatku sphynxe. No a za pár měsíců k němu přibyl parťák - devon rex. Přece jen mám alergickou vnučku, která se sice z toho nejhoršího dostala, ale nechci riskovat, a tak jsem pořídila tato plemena. A je to díky Bohu bez problémů. A jak to tak vypadá, počet koček není konečný I pes se vrátil do bytu, a tak žiju obklopená svými miláčky, ve kterých našel zalíbení i manžel. Vnučky jsou nadšené, jen naše dcery nás mají za blázny. A to vyrůstaly obě mezi zvířaty, a přitom ani jedna zvířata vůbec nemusí, leda občas na talíři Ale já jsem konečně spokojená.
_________________
Tatiana, Claudius, Čuk, Gek, Baldík, Šantí, Bivoj, Fay, Max, Bejby a Adam-in memoriam

http://www.prestickekocenky.cz

[Betty]

Zdravím kočkomily,
po přečtení článku od Betty jsem se v něm dost poznávala.


Jsem moc ráda, Raiko, že jsem našla spřízněnou duši s podobným osudem. Připadala jsem si trochu jako blázen, ale teď mne potěšilo, že v tom nejsem sama a ještě někdo další prožíval podobné "trápení". Přeji hodně zdraví Tobě i kočičce. Betty

[Raika]

Já myslím, Betty, že bláznovství do koček je to nejmíň škodlivé, jaké jsme si mohly vybrat. A myslím, že tu opravdu platí - jednou kočku, navždy kočku. Jinak máte moc hezkou kočičku a také přeji, ať ve zdraví spolu prožíváte moc krásné chvilky.
_________________
Raika + Mína + Kira + Denny

[fundog]

Naší první kočičku dostala dcera k 10 narozeninám. Byla to Britská modrá. Jelikož jsem vyčetla, že kočky si ve dvou lépe vyhrají, jelo se pro druhou Britku. Protože u nás žije zvířátek více ( psi, morčata, papoušek atd.) začalo to první kočičce vadit. Začala nám čůrat všude, jen ne do záchůdku. Různí chovatelé i vet nám řekli, že je to kočka samotářka a že to nebude dělat tam, kde bude jediným zvířetem. Přemluvili jsme dceru, s tím, že je u nás nešťastná a darovali kočičku lidem z druhého konce Česka. Jsme s nimi neustále v kontaktu, takže víme, že se má moc dobře a chovatelé měli pravdu. Je sama a je čistotná.
Jenže jsme dceři slíbili, jako náhradu, kočičku jinou. Jakou si vybere. Překvapila nás. Mezitím jsme totiž navštívili výstavu koček a tam se jí zalíbila Britská colourpoint. Takže chtěla tuto kočičku a hlavně s PP, aby mohla na takových výstavách vystavovat. Slib je slib a my ho dodrželi. Dneska máme kočky čtyři a na pátou čekáme. Dokonce jsme odchovali koťátka. Když šli do nových domovů, brečeli jsme všichni. Ale se všemi jsme v kontaktu a mají se dobře. Ještě podotýkám, že já jsem alergik a nejvíc na kočky. Beru sice prášky, ale nejspíš se tím, že kočky mám, sama léčím. Musím to zaklepat, ale je mi fajn.

[Alimak]

Tak já zvířata miluju celý svůj život. Když jsem bydlela u rodičů, měla jsem myšky a jednou i kočku, ale tu jsme pak dali asi po třech měsících babičce na venkov.
Po mém posledním potkanovi jsem si řekla, že už žádné zvíře nechci. Né že bych je už neměla ráda, ale třeba potkana mi bylo líto, že je v kleci apod. Ovšem asi před rokem jsem začala uvažovat o zvířeti. Přemýšlela jsem o papouškovi a na přetřes přišel i pes. Bylo to zatím jen ve fázi uvažování, kočku jsme s přítelem zamítli.
Ale osud chtěl jinak. V září 2007 jsem šla do večerky pro olej a už z chodby (v paneláku) slyším zoufalé mňoukání. Otevřu vchodové dveře a tam malinké koťátko. Naprosto bez přemýšlení jsem ho vzala do náruče a šla s ním domů. Nemohla jsem ho tam prostě nechat.
Sháněla jsem druhý den někoho, kdo by se ho ujal. Jenže brouček dělal všechno možné, abychom si ho zamilovali. Na záchůdek chodil okamžitě, mazlil se, byl 24 hodin roztomilý a tak u nás zůstal
Dnes je právoplatný člen rodiny a naše zlatíčko.

[Hanka123]