Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Bolí mně tlapka. Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Ještě 49x to musim napsat. Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Greenpeace zachraňují velryby a mě nechaji trpět! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce! Asi už fakt nebudu lovit palce, hernajs, mi to za to nestojí. Nebudu lovit palce! Nebudu lovit palce, když pak musím za trest 80x napsat, že nebudu lovit palce... no co, no, když on se zase ten palec tak pěkně zahemžil pod peřinou, jsem skočila, chytla a bylo to. Mám přesný skok a skus... trefila jsem se přesně do toho samého místa, co minule! Však taky dvounožkyně vylítla ještě rychleji... taky se lepší! Za trest opsat slib, že nebudu lovit a ještě zápisek do deníku. Tady fakt jedna neví, co dřív, a domnívám se, že ochránci zvířat by neměli být lhostejní k tomu, jak někteří z nás trpí. A naděje na vysvobození žádná... dvounožkyně krouží kolem a sleduje, jestli píšu. Píšu, píšu, jasně...
V minulých zápiscích jsem opravdu věrně a pravdivě vypodobnila svou smečku. Aby byl obraz úplný, musím napsat, že smečka se příležitostně rozmnožuje o některé dvounožce. Prý návštěvy. Říkají teda dvounožkyně. Bubu je nazývá Zasesežerouvšechnušunku!, Missy jim říká Mnějetojednoaledokřeslajenepustim! a Piškot Pročsemchodíkdyžmyknimtakynechodíme? No. Já zatím nemám vyhraněný názor, ale už jsem si je rozdělila do tří skupin. Všichni tedy mají společné to, že svůj vstup na NAŠE území ohlašují zvukovým signálem, na který dvounožkyně reagují: "Někdo zvoní". Občas zvukovému signálu předchází snaha dvounožkyń odchlupit gauč, posbírat naše myši, aby prý zejména citlivější návštěvnice neděsily a podobně. Musím říci, že se nám dost daří tyhle aktivity bojkotovat... například Piškot je mistr ve vyklepávání chlupů na gauči těsně předtím, než návštěva vstoupí do obýváku, a Missy a já umíme šikovně přihrát myš návštěvě přímo pod nohy. Některé návštěvnice musí naši myš znát, protože se s ní vítají hlasitým pištěním a veselými výskoky! Po zazvonění se dvounožkyně vrhají ke dveřím, pak je chvíli trochu těsno v předsíni. Někdy tam přicházíme zvyšovat chaos otřením se o černý kabát návštěvy (má-li návštěva světlý kabát, je do akce nasazen Bubu), uložením se do kabelky, případně tašky se zákusky, které návštěva přináší. Zde platí, že váha kočky v tašce uložené je přímo úměrná křehkosti zákusků, uložených tamtéž.
Po uvítacích ceremoniálech je návštěva uvedena do obýváku. A zde nastává rituál, podle kterého řadím navštěvovací dvounožce do skupin.
Skupina první (obdivovací, snesitelná). Dvounožci nás obdivují z dálky, pronášejí pochvalná slova, ale nepřibližují se k nám. Plně respektují, že křesla i gauč jsou naše a bez řečí sedí na koberci.
Dále respektují, že šunka z chlebíčků patří nám, veku, zeleninu a vajíčko si mohou ponechat. Umí ocenit naše povedené výkony (Hele, ona mi z kabelky vytáhla a prokousla občanku... ta je ale šikovná!).
Skupina druhá (obdivovací sahací, méně snesitelná). Dvounožci mají nejapné tendence usadit se do NAŠICH křesel a někteří mají snahu dát si nás na klín s průhledným odůvodněním, že se o křeslo podělíme. Poté, co jim naše dvounožkyně ošetří škrábance, stejně sedí na koberci. O připravené občerstvení se dělí neradi a často si odbíhají umýt ruce... zřejmě proto, aby nás neumazali, když se snaží na nás neustále sahat s lacinou výmluvou, že prý se jim líbíme. Tsss. My jim možná jo, oni nám ne... spotřeba jodisolu vzrůstá. Přesto nebo právě proto setrváváme v jejich blízkosti, protože musíme čerpat materiál do naší diplomové práce na téma Co a kolik vydrží dvounožci mimo smečku.
Skupina třetí (neobdivovací, nesnesitelná ). Naštěstí skupina nejméně početná a navíc se zde její členové vyskytnou obvykle pouze jednou, takže lze usuzovat, že jejich povahy nepatří k nejsilnějším (dvounožkyně říká, že každá návštěva, která tu s námi vydržela nejméně hodinu, má nárok na vyznamenání Za statečnost! V tom případě my už za všechny návštěvy máme Řád bílého lva!!).
Tyto návštěvy zvlášt hrubě porušují zákony území smečky... obsadí křesla (Jé, já jsem tu kočičku zasedla!), hltají občerstvení, aniž by se rozdělily (Proč na mě tak divně kouká? Jo on chce tu šunku?) a pronáší nejapné poznámky (A to dá asi práci, co, uklízet po čtyřech kočkách?). Na titul „Blábol roku“ aspiruje výrok jedné zvláště vydařené dvounožkyně, která na mě pohlédla a lačně pravila: "Má moc pěkný kožíšek, ten by se mi líbil." Na mou odpověď, že svlékat se teda nebudu, musela dvounožkyně kromě jodisolu použít i náplast.
Takže takto vypadá zařazení návštěv, na kterém se výjimečně shodne celá smečka. Jediná záhada, kterou jsme zatím nerozšifrovali, se jmenuje... poštolka... poškočka... no prostě někdo, kdo zvoní vždycky dvakrát, nikdy nejde dovnitř a vždycky za sebe pošle jen nějaké papíry v obálce, které jsem už několikrát přečetla tak důkladně, že už dvounožkyně neměla co číst. Ale už nečtu... musela jsem pak hodně psát... Nebudu škubat dopisy a složenky, Nebudu škubat dopisy a složenky, Nebudu škubat dopisy a složenky, Nebudu škubat dopisy a složenky, Nebudu škubat dopisy a složenky, Nebudu škubat dopisy a složenky...
Kdybyste k nám někdy chtěli zajít, zvoňte jednou! Pac a mňau, vaše Lasy (grafoman z donucení).
Fotka může sloužit váženému kocouřstvu jako návod - Jak a kde přežít návštěvu výše zmíněné 3. skupiny.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?