Mluv, mluv, (ne)zajímáš mě!

Miau mňauk miauuu mňauký!
Mňau,mňau, mau mau mau miaaaauuuu. Mau mňau, mňuk mňuk mauméééé. Miau mraaauuu sssssss. GRRRR. Vrrrrauuu! Miau míííuuu mňauk? Mauuíí mňouk mrau mrau. Miaaauuu mňuuuukí mrau.

Chi chi! Jsem se ale roztlapkovala, co? A úplně vidím dvounožce, jak se snaží můj úvodní zápisek přeložit a nepřeloží, nepřeloží... kiš kiš! Zatímco vy, vážené kocouřice a vážení kocouřové, víte dobře, co je obsahem zápisku, dvounožci se mohou jen dohadovat. A dobře jim tak! Protože, vážené kocouřstvo, nalejme si čistého mléka, schopnost dvounožců domluvit se s námi není z nejlepších.
Tuhle jsem kdesi cosi četla, že snad někdo někde měl prohlásit Moji dvounožcové mi rozumějí... ale domnívám se, že muselo jít o zcela účelové prohlášení, motivované ziskem chutného sousta. U nás se na téma domluva s dvounožkyněmi vydávají prohlášení Šmňaurjáá, cotozasemele??, Jsemsnadjasněřeklacochci a Tadyjetojakublbejchnadvorku.
Zajímavé je, že zatímco ve smečce kočmunikace funguje báječně a až na drobné výjimky stačí, aby Missy škubla fousy, cukla uchem a jemně zavrkla, a hned vím, že si chce zahrát fotbálek, tak domluva s dvounožkyněmi je plná omylů, nedostatků a podivností, kterými dokazují, jak nám nerozumí. Uvedu několik názorných příkladů: Missy mňouká a naléhavě hrabe na dveře, které vedou na terasu. Že chce ven musí být jasné i malému kotěti. Ne tak dvounožkyni, která se významně ptá: „Co tam zase děláš, Missy?“ No co asi, že jo? Missy ve snaze sdělit své přání co nejlépe začne hrabat o něco rychleji a mňouká o něco hlasitěji. A dvounožkyně: „Chceš ty dveře poškrabat??“ Né, né, u velkého Mňanitoua, ven, na terasu chci! „No Missynko, je tam zima, přece bys nechtěla nastydnout?“ Je to možný? Missy se pod hrabajícími packami začíná kouřit a dvounožkyně začne o nemocech!!
Další příklad: dvounožkyně u linky, krájí maso, kuřecí. Všichni jsme jako jeden kocouř nastoupeni těsně u jejích tlapek, dolních, a sledujeme pohyb tlapek horních... teda jako kdy naloží maso na náš talíř a naservíruje nám ho. Bubík nestačí polykat sliny (ano, pane Pavlove, vaše teorie platí i u kocouřů!) a my tři, co se ještě netopíme, povzbuzujeme dvounožkyni k rychlejšímu pohybu nože. Dělej, dělej, miaau, to voní, tak honéééém!! Jasná situace, jasné sdělení, řekli byste. A vona – teda jako dvounožkyně, no, na nás koukne a řekne: „Ale copak tady děláte?“ No stojíme frontu na banány, asi, ne? Vrchol všeho pak je, že když nám konečně předloží talíř, tak řekne: „A pěkně to sníte, všechno!!“ Vrrrau! To nám neříct, tak nás to nenapadne!
Aby toho nebylo málo, mají podobné nedostatky i menší dvounožkyně. Otázky "Nemůžeš počkat, až dopíšu úkol?" (nemůžu, chci si hrát teď), "Proč spíš v mojí tašce?" (to jako neslyšela o hypnopedickém vstřebávání vědomostí?) nebo "Proč mi šlapeš na mokrej výkres?" (teprve díky mým tlapkám získal výtvor uměleckou hodnotu, ne?) také nesvědčí o velkém porozumění.
Neb moje zápisky mají být pravdivé, musím napsat i to, že naše smečka se pod mým osvíceným vedením řídí heslem Jak se na kočku volá, tak se stejně neozve. Prostě – zatímco nám dvounožci většinou nerozumí, my jim rozumíme MOC dobře, ale děláme, že vůbec. Chichi! Jen těch přednášek na téma Jestliještějednouvlezetenalinkutaksiměnepřejte!! co už jsme vyslechli. No. A kde myslíte, že je právě Missy? Ano, správně! Přesně tam! :-)). Nebo když dvounožkyně syčí: "Nepleťte se mi pod nohama..." (v tom je fakt dobrej Piškot, když dvounožkyně nese něco těžkýho, tak před ní pomalu, rozvážně kráčí a ukazuje jí, kam má jít! Ta funí!) Moc rádi posloucháme taky její sliby, co nás čeká, jestli zase budeme v noci pořádat čtyřboj - slalom mezi židlemi, stolem a gaučem, sprint na trase pokoj, předsíň, kuchyně, obývák a zpátky (se fakt nedá běžet potichu), skok vysoký (z regálu, vítězí nejhlučnější dopadlík) a skok daleký - doskočiště: spící dvounožkyně. Sliby jsou velmi bohaté na hororové prvky včetně zakousnutí, zavření do kočičárny a vyhození na mráz, jenže my dobře víme, že dvounožkyně nejméně půlhodiny po probuzení neví ani jak se jmenuje, natož aby se zmohla na nějakou akci.
Z výše uvedeného vyplývá, že situace je vážná a mohla by dospět až k úplné mezidruhové katastrofě (všude bylo ticho, jako v kostele, jen kočky se smály, smály vesele). Jako osvícený šéf jsem však již zahájila náležité kroky k nápravě, což plně dosvědčuje úryvek z dokumentu, který cituji v úvodu zápisku... jo tááák, vy jste ho ještě nepřeložili? No...že jste to vy, poskytnu překlad:

Vážený pane ministře školství,

žádám Vás tímto jménem majoritní většiny kocouřic, kocouřů a kocouřat, abyste okamžitě vydal příkaz všem školám k povinné výuce kočičtiny. S tím, že tento jazyk bude nadále prioritní a může plně nahradit výuku angličtiny. Jde o zcela legitimní požadavek, protože statistiky potvrzují, že zatímco nás, kocouřů, je všude plno, není známa ani jediná domácnost, kde by chovali Angličany.

V úctě Lassy (smečková mluvčí).

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama