Nařčen z výtržnictví!

Na mou nebohou ocelotí hlavu se zase snesla spousta nespravedlivého osočování. A to jsem myslel, že když jsme teď s paničkou doma sami, nebudeme se na sebe rozčilovat. Jenže panička začala být protivná už v noci. Holdoval jsem právě šálku výtečného čaje, když se panička vzbudila a shodila mě z nočního stolku. Jenže to jsem si ještě myslel, že má jenom divoký sny a nemyslí to se mnou špatně. Přesunul jsem se pak na knihovnu, kde jsem během následující hodinky vytvořil palmě elegantní kraťoučký sestřih. Pak jsem skočil na lednici, kam se teď dávají pytle s granulema proto, že tam prý nevyskočím. Vytvořil jsem sice v pytli průduchy, aby se granulky nezapařily, ale zdálo se mi, že by stejně bylo nejlepší nechat je chvíli větrat na vzduchu. Prásknul jsem do pytle tlapou, zachrastilo to, žuchlo, a už byly dvě kila granulí rozprostřeny v rovnoměrné vrstvě po podlaze. Abych je ještě trochu urovnal, skočil jsem mezi ně a tlapkama máchal na všechny strany. Z neznámých důvodů se za mnou najednou objevila dvounožkyně v noční košili, a jak byla rozespalá, všechno se jí popletlo, takže místo „dobré ráno, ocelote“ řekla „proboha“. Zmizel jsem dřív, než si začne něco špatně vysvětlovat.
V pokoji jsem vylezl na psací stůl, chvíli jsem šlapal po stojanu lampičky, než se mi ji povedlo rozsvítit, a pak jsem se pod ní začal vyhřívat. Dvounožkyně si zatím něco brblala a chrastila na chodbě s granulema. Nedalo mi to, přerušil jsem vyhřívání a šel omrknout, co to tam vlastně dělá. Zřejmě se snažila pomocí lopatky zastrkat granule pod koberec, ale moc jí to nešlo. Chtěl jsem jí pomoct, protože v tomhle mám náhodou slušnou praxi, jenže ona se na mě obořila a vyhnala mě. Takže jsem se vrátil do solárka.
Po delší době se dvounožkyně vrátila, ošklivě se na mě dívala a říkala něco o zničené řasence. Taky jsem se asi nepodíval právě přívětivě, když jsem zjistil, že má v ruce tu věcičku, kterou jsem si večer ulovil v koupelně a zahrabal do záchodku. Panička se ke mně blížila se šíleným výrazem a já usoudil, že nastala ta pravá chvíle mrknout se, co je nového pod postelí. Jak jsem skočil ze stolu, všiml jsem si, že lampička skáče se mnou. Zůstala ale nehybně ležet na podlaze a pod postel za mnou neběžela. Dvounožkyně si to bůhvíproč vzala nějak osobně (byla to její lampička), takže trvalo dost dlouho, než se uklidnila a šla si zase lehnout.
Pod postelí jsem přerovnal tašky a provedl inventuru ocelotích věciček. Zdálo se mi, že v mé sbírce chybí něco... něco, co by se kutálelo a dalo kousat a přenášet v tlamě. Proto jsem zkontroloval, jestli panička opravdu spí, a šel se poohlédnout po něčem šikovném. Ve vedlejším pokoji mi padla do oka taková maličká lahvička, která měla zvláštní, gumové a nahoru protáhlé zavírátko. Celou lahvičku jsem nepotřeboval, jenom jsem si z ní odhryznul zavírátko. Lahvička se pak skutálela, spadla na zem a udělala tam takovou louži, že kdybych ji udělal já, zas by byly námitky. Zavírátko jsem si odnesl pod postel a začal ho využívat k bušení do parket. Dvounožkyně se zase vzbudila (chudák, asi trpí nespavostí), sedla si a spustila nohy z postele. A pak se přihodila taková věc: já jsem se asi přeslechl, protože jsem rozuměl něco jako: „kéž by tak zpod postele náhle vyrazil černý ocelot, skočil mi na nohy a strašlivě mi pokousal kolena“ a ona prý zatím říkala jenom „ať tě to ani nenapadne“. Takže se mé počínání v následujícím okamžiku nesetkalo zrovna s vděkem...
Myslel jsem, že se paničce trochu zavděčím, když jí do postele přinesu jeden ze svých dřívějších úlovků. Říká se tomu buď „měkoučká věcička ke kousání“ nebo „gelové vložky do bot“, jak kdo chce. Dvounožkyně ale neměla náladu na kousání, a tak mě obvinila, že jsem se jí zase hrabal ve skříni.
V důsledku těchto neblahých shod okolností probíhalo ráno dost divně. Dvounožkyně se chovala naprosto nepředvídatelně až nepřátelsky. Například mě vytáhla z igeliťáku s rohlíkama, i když mi to tam strašně slušelo, plátkový sýr mi naschvál naservírovala na krajíci chleba, který mi podrobil celý pelíšek, a když jsem využil její hlavu k meziodrazu při skoku z topení na nejvyšší polici v bytě, byla na mě vyloženě sprostá. Za chvíli mi snad zakáže skákat do lednice, ne?
Na náladě jí nepřidalo ani to, když šlápla do něčeho mokrého. Aby mě snad nepodezřívala, že louži na podlaze mám na svědomí já, přihrál jsem jí tlapou lahvičku bez zavírátka. Dvounožkyně ale neumí chytat, a tak se lahvička zakutálela pod skříň. Vypadalo to, že u nás začne být zase nějaká zábava, protože panička lezla po čtyřech a tužkou se snažila lahvičku vyšťournout. Už to vypadalo, že zaboduje, jenže si nevšimla, že já stojím za ní a pravou přední mám připravenou k backhandu. Jakmile se lahvička objevila venku, hned jsem ji přesným úderem poslal zpátky. Paničce ale ta vteřina stačila k tomu, aby v lahvičce rozpoznala pozůstatky jakéhosi nosního spreje, který ji má zbavovat alergie na kočky. (Na jaké? To bych si snad všimnul, kdyby tady nějaké byly, ne?)
Zkrátka a dobře, panička mě obviňuje neprávem. Já za to přece nemůžu, jak se někdy věci seběhnou. Na mě se svede úplně všechno... JáJsemProstěChtělTuVatovouTyčinkuZastrčitNěkam,KdeByNebylaVidět,aNevěděl-Jsem,ŽeSeTímZasekneMezerník.

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama