Miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě, MILUJI TĚ!!
Vomejte mě, vomejte mě, vomejte mě, vomejte mě, vomejte mě, vomejte mě, vomejte mě, VOMEJTE MĚ!
Proč tleskáte??
Jo táááák, vy už jste mysleli, že Missy se konečně dokvílela mňauláčka a je vymalováno... (tedy, místo A bych možná měla dát I, jenže vím já, jestli to někdo nebude číst před dvaadvacátou hodinou? )
Mysleli jste špatně... došlo k něčemu mnohem horšímu... moment, povytáhnu vatu z uší... jo, tak pořád, ještě pořád kvílí... no jo, je to tak, dvounožkyně si zpívá. A to prosím i přesto, že dobře ví, že zpívat smí jen v sebeobraně a i ta by byla v trestním řízení kvalifikovaná jako nepřiměřená. Prostě, zpívá často, ráda a úplně blbě, což sama vesele přiznává, a tím spíš nechápu, proč nás tady tak mučí. Copak Piškot, ten zrovna bádá v nějakém spisu a nevidí neslyší, copak Bubu, ten má uši zalité sádlem... ale Missy a já... proooč, za co, za co? Zas tolik snad nezlobíme, abychom tohle musely snášet... hele, já bych jí snesla modrý z nebe, kdyby už přestala. Nebo kdyby aspoň neprovokovala...
Missy tady už ze zoufalství svádí i plyšovou žirafu a dvounožkyně jí k tomu začne kvílet Když dva se rááádi majííí, i v lednu je, jak v máji... Pak se diví, že jí Missy kousne... však jsem jim k tomu hned zazpívala:
Kocouř zuby má jak nože,
a z těch zubů, čiší strach
naše Missy, ach můj bóže,
už jí visí na rukách!
Jo,jo. Neboť, jelikož a protože nejsem žádnej jelimánek a řídím se zásadou, že nejlepší obrana je útok, vracím dvounožkyni její vřískot i s úroky. Jak začne kvílet, tak šup, vatu do uší, abych ty decibely trochu utlumila, a už jedu, svinguju, rapuju, mňauáriuju, trylkuju, jodluju a vůbec, zpívám taky. Teď v zimě to jde, okna bývají zavřená, ale na jaře myslím, že dojde k hromadné evakuaci dvounožců z širého okolí, protože dvojí sirénu určitě nepřeslechnou. Pochybuji, že by dokázali rozlišit obsah písní, neb to, co piští dvounožkyně, hbitě transformuji do zpěvu kocouřího. A tak jak spustí Marně se vlastního osudu ptáš... tak na to já hned pěkně hlasitě:
Marně se vlastního dvounožce ptáš
co dneska k jídlu zchystá,
představ si, že v misce kuřátko máš,
a ještě máš moc vyzrát
na ty, kdo s cílem sníst,
k tobě se právě plíží...
šetři si masíčko pro chvíli zlou,
kdy jen granulky chroupáš...
Věř mi, že to je ta na světě nejlepší zpráva
chvíle, kdy do misky masíčko dáváááá...
Nebo tahle, chi chi, prý Medvídek! Snad Kocouřek, ne?
Dlouhá noc a mně se stýská moc,
pro sebe malý palec mám,
přes zuby přes drápy
už mě to netrápí,
už lovím...
A Vítr, jo, tak tu celkem můžu.
Ať si říká kdo chce svý, to přijde, já to vím,
zvládnu jedním mávnutím, že smečku uzemním,
jen když můra blíž se zdá
a málem vítězí
ptám se, jak já tajfun
asi tohle zařídím:
Ať jsou jak vítr, ať ví co chci,
že s myší chci si vesele hrát...
Dvounožkyně si libuje, jak si tady pěkně notujem, a netuší, že pro ni mám do naší místní mňauparády nachystané překvapení... samostatně stvořenou píseň, kterou se jí chystám zazpívat asi tak ve 4 hodiny ráno. Ano, mohu říci, že pro ni mám přímo trumf! ESO!
Neřešte to, pani, to je případ ztracenej
Jen že z toho zpěvu je svět vykolejenej
Dám vám jednu dobrou radu k nezaplacení
Nezpívejte, pani, je to k nevydržení.
Polevte z vysokejch otáček
Pohoda, klídek a myšáček...
Mňaaaauulelujáááááá! Rap, rap! Šrumišrumišrumajdá, mňuf, rap (né rapl, ten teprve dvounožkyni vezme).
Vaše LalalalalááááLassy.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?