Andělská tvář

Pchááááááááááááááá!
Senatomůžuledavykašlat nejdřívmámpsátdeníkzatrest ateďzasjenzaodměnu!
Pchááááááááááááááááá!

Dneska mi dvounožkyně sdělila, že se mám na co těšit. Bystře jsem zauvažovala, jestli to znamená, že už zjistila, v jakém stádiu rozkladu (tedy rozkusu) se nachází její oblíbená čelenka, ale kupodivu se ukázalo, že prý mi dnes dovolí napsat ten jednou týdně povolený zápisek do deníku. Musela jsem ovšem vyslechnout úděsnej blábol... é, významnou promluvu o tom, co všechno nesmím. Nesmím ponoukat vážené kocouřstvo k nepravostem. Nesmím psát návody, jak rychle, účinně a trvale převychovat dvounožce. Nesmím psát o kocouřech, kterých by se to mohlo nedejbóže dotknout. Nesmím podněcovat vzpoury. Nesmím... no bylo toho hodně. Na konci promluvy jsem se otázala, jestli můžu aspoň dejchat, dvounožkyně se dlouze zamyslela a řekla, že nemám být drzá a mám pěkně napsat, jak jsme se měli hezky o víkendu. Takže nedejchám a píšu. I když tedy nevím nic o tom, že bychom se měli o víkendu hezky... o víkendu jsme byli v blázinci a ani jsme nemuseli nikam chodit, dvounožkyně nám ho zařídila přímo na našem území, protože je jí asi líto, že si ji tam ještě neodvezli. Je jí přáno, ale nás z toho mohla vynechat.
Nevynechala.
V sobotu dopoledne dvounožkyně někam zmizela a když se vrátila, nebyla sama. Místo myši venku ulovila dvě dvounožkyně. Voněly dálkou a úplně jiným, prý pražským, vzduchem. Navíc voněly různými vzkazy, na té jedné jsem nosem přečetla vzkazy od dvou psích slečen, na druhé zas byly pozdravy od ušatého zubatého kluka. Na chvilku jsem zadoufala, že nám přivezly kámoše a mají je v těch taškách, které přivlekly. Proto jsem při otvírání tašek velmi zaujatě asistovala a napjatě sledovala, kdy vykoukne dlouhé ucho nebo bystré kulaté oko a nastane správnej brajgl... é, seznamovací večírek. Z tašky ovšem vykoukly jakési škatule, které se vzdáleně podobaly tomu nesmyslu, s kterým na nás naše stará škatu... naše drahá dvounožkyně bleská a pak u monitoru vykřikuje Jé, ta se šklebí... Bubu, vypadáš jako krtina a tak. Tušila jsem, že na naši oblíbenou hru Škatulata, hejbejte se, to nevypadá. Asi jí dvounožkyně neznají, protože rozehrály svou dokonale příšernou hru, zřejmě nazvanou Hon na kočku. Hra se hraje tak, že dvounožkyně s bleskací škatulí se blíží k nebohé oběti, nebohá oběť zmizí a ulehne v modulu, dvounožkyně ulehne u modulu a bleská. Nebohá oběť prchá na židli, dvounožkyně za ní a bleská. Nebohá oběť zdrhne do oranžového modulu a než stačí nažhavit trysky a odletět, nažhaví dvounožkyně škatuli a zas bleská. Sice jsem vysílala jasné signály "Ještě jednou na mě bleskneš a já ti jednu plesknu," ale dvounožkyně nebyla asi na příjmu nebo byla otrlá a bleskala dál. Do toho všeho se ozývalo potěšené vrkání menších i velké dvounožkyně, které si libovaly, že konečně prý budeme mít pořádné, profesionální fotky. Navrhla jsem jim, že by mohly být pro změnu nebohými oběťmi ony a vlézt si místo mne do modulu, ale odmítly s tím, že z jejich fotek by prý mohly leda popraskat monitory. Dvounožkyně bleskaly i na další nebohé oběti, ty ovšem hrůzu akce zdaleka tak neprožívaly... Piškot se před bleskající škatulí nakroucal, natřásal si kožich a na dvounožkyně mrkal svádivě rozverným okem, Missy sice podnikla pokus o ukrytí za záclonou, ale poté, co byla focena PŘES záclonu, pochopila, že není úniku a rezignovala. Bubu, který na pochopení všeho potřebuje několik hodin, zatím nepostřehl, že se hraje nějaká hra, a  vleže na podlaze opět trénoval do soutěže Předložka roku. Oko otevřel až na slovo "Šunka" a vzápětí ho zas zavřel, protože zjistil, že naše dvounožkyně výstižně hovoří o své bleskací škatuli. O svých fotoschopnostech pro jistotu pomlčela úplně, i když stačilo použít jediné slovo: Děs.
Dvounožkyně projevovaly velkou herní vytrvalost a já pochopila, jak se cítí myš, když ji našinec pronásleduje. Vážené kocouřstvo, musím říci, že myš se cítí strašně, a to ještě má tu výhodu, že na ni nebleskáme! Kam jsem se hnula, tam jsem měla za sebou pronásledovatelku. Chvíli jsem zvažovala použití běžných odpuzovacích prostředků, ale moje dvounožkyně správně tušila, co mám v plánu, a vydávala varovné výkřiky, Lassy, opovaž se, Lassy, schovej ty drápy, Lassy, jestli to tu zasmradíš, tak si mne nežádej! Pochopila jsem, že musím zvolit jinou metodu odrazení nepřítele...
Po chvilce přemýšlení jsem měla to pravé. V duchu jsem si pogratulovala k dobrému nápadu a vzápětí se usadila na židli, tak neodolatelně, aby se dvounožkyně přiblížila. Neprokoukla fintu a přiblížila se. Bleskla jednou... bleskla podruhé... a potřetí už nebleskla, protože na ni vykoukla hlava nebohé oběti s nejhorším možným výrazem. Dvounožkyně nadskočila a začla vyrážet zděšené zvuky, ve kterých se dalo rozeznat cosi jako „He-hele, o-ona má... má něco s... s... očima, má... co... co... co to je??“
A už si ani nebleskla. Moje dvounožkyně ji sice uklidňovala, že tohle dělávám, když se myju nebo když se vzbudím, ale asi ji moc neuklidnila, protože bleskací dvounožkyně dobleskala. Che che.
Pche... to pořád, že dvounožci páni tvorstva a kdesi cosi... a pak je odrovná jedna lehce přetažená mžurka. Samozřejmě hned poté, co byly bleskací škatule uklizeny, jsem nasadila svou nejlíbeznější, andělskou tvář a po zbytek návštěvy jsem zaujímala ty nejroztomilejší pózy a předváděla svou hravost, pružnost a eleganci, ignorujíc syčení dvounožkyně: "Laďka Francisca Goyi má pravdu, jsi had hadovitej zákeřnej!" Já a had? Sssssssssssssssssi to nějak moc bere, ne?
Aby byl můj zápisek o blázinci... é, hezkém víkendu úplný, musím doplnit, že později přišla ještě jedna dvounožkyně, takže konečné skore bylo čtyři trpěliví ošetřovatelé a šest ošetřovaných... nejvíce léčebné péče potřebovala naše dvounožkyně poté, co zjistila, že díky nám nemusí vařit večeři, protože nemá už z čeho. Zajisté ocenila, že namísto pracných, zbytečně kalorických a celkově určitě nezdravých kuřecích řízků pouze namazala chleby. Dění v obýváku potvrzovalo, že blázni bývají veselí, protože hýkání dvounožkyń chvílemi přesahovalo povolený počet decibelů... ovšem nejvíc jsem se stejně smála já při vzpomínce na zděšený výraz bleskací dvounožkyně... a to si pište, že i těmi mžurkami jsem si ho vychutnala!!
Nic těžkého na tom není!
Drobná finta při focení.
Komu vadí bleskání,
toho chytrost zachrání.
Jedna mžurka kočičí
s dvounožkyní zacvičí!!

A jako bacha, jo? To není návod!! To je básnička! Básničky mi dvounožkyně nezakázala!

Vaše NamněsidvounožkyněnepřijdouLassy.

Foto Kateřina Skokánková (díky za trpělivost)

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama