Na západní frontě klid

A na Bělehrááááááád!!

Totiž... A na dvounožkyniiiiiii!

Jak právě oznámila KOČTK (Kočičí Tisková Kancelář), v oblasti trvalého válečného konfliktu došlo k dalším bojům, během kterých na straně bojujících povstalců nedošlo k  žádným ztrátám na chlupech, končetinách ani sebevědomí, naopak na straně rádoby vládnoucí jednotky došlo k rozsáhlým ztrátám nervů, hlasivek i majetku. Váleční zpravodajové hlásí, že povstalci již ovládají převážnou část území a je otázkou několika málo dní, než protivník kapituluje a povstalci budou mít území plně ve své moci. Na pomoc povstalcům právě vyrazil humňaunitární konvoj, který na podporu těžce bojujícím kočlegům vyslali Bertrand, Petra, Matěj, Matylda, Francisco a další sympatizující spolubojovníci.

Jo, jo, vážené kocouřstvo. Někde to začne zastřelením Ferdinanda, někde zákazem psaní deníků a jinými ústrky. O co si kdo řekne, to bude mít. CO? Tak hele, bacha, jo, to jsem jako neslyšela, jak někdo řekl, že někde to začne pořízením kočky... ticho tam, jo? Nebo na vás vlítnu, jen co to dokončím tady... a to už bude brzy... ještě pár dobře mířených zásahů a nepřítel se bude plazit s bílou vlajkou v zubech, aby mu ruce zůstaly volné na prošení o milost.

Na dnešek jsem naplánovala velkolepou bitvu, která měla výrazně oslabit morálku nepřítele a podlomit jeho už tak dost mizerné bojové postupy. Pravda, ranní porada ve válečném stanu zprvu neprobíhala hladce, protože plukovnice Missy navrhovala, abychom před bitvou podnikli špionážní výpad do okolí a zjistili, jestli by se nedali sehnat nějací roztoužení nápadníci, ale po mé dobře mířené domluvě packou souhlasila, že raději budeme nápadníci my a napadneme dvounožkyni. Generál Bubu zas chtěl provádět osobní kontrolu proviantu a válečných zásob, ale po hrozbě odebrání hodnosti a přídělů raději svůj návrh sám zamítl. Velkou bojovností a dobrými nápady naopak přispěl generál Piškot, který včera snědl místo jedné vitaminové pecky hned tři (daly jsme mu s Missy ty svoje, je to jednodušší, než si je nechat rvát dvounožkyní do krku a pak je hodinu mít strčené za dásní, než si nás přestane všímat). Díky vitaminové smršti byl Piškot jak vystřelená dělová koule a jeho pohyb územím byl vskutku zničující.
Určila jsem bojová stanoviště a postup bitev a vydala povel k útoku. Protože vojevůdce musí jít vojsku vždy příkladem, zahájila jsem akci odpálením raket středního doletu vzduch–země-země. Přesným pohybem jsem odpálila stojan s těmi kulatými plackami, co jim dvounožkyně říkají cédéčka. Rakety prolétly vzduchem, s příšerným zvukem dopadly na předem určený cíl - dřevěnou podlahu - a vzápětí už dle očekávání nepřítel vřeštěl, že ze mě nadělá pět malejch. Z vřeštění jsem vyrozuměla, že nejvíc nepřítele vyděsil rachot, který při dopadu raket nastal, a tím byla určena další strategie bitvy. Dělovou kouli Piškota jsem hbitě nasměrovala na zvláště zvukově efektní cíle, takže v poměrně krátké době sestřelil tři krabice společenských her na dřevěnou podlahu v pokoji, hrnek s tužkami tamtéž, hrnec i s poklicí v kuchyni a plechovou pixlu na dlaždice v koupelně. Tento zásah byl zvláště úspěšný, protože se odehrál dvounožkyni za zády ve chvíli, kdy z pračky lovila prádlo, a pixla dopadla těsně za ni... nadskočila pěkně vysoko a klepala se ještě pět minut potom. Při obhlížení situace mne zaujala jakási láhev, plná nějaké modré tekutiny... aha, to je to, co čuchám z vypraného prádla, když se s ním sejdu v prádelním koši, abych ho předžehlila a ozdobila batikou z chlupů. Láhev se mi zdála být dobrým bojovým prvkem, jen jsem ještě netušila, jak ho využít. K osvícení došlo ve chvíli, kdy dvounožkyně postavila láhev na zem a letěla do kuchyně míchat něco na sporáku. Průzkum láhve a její umístění do vodorovné polohy bylo dílem vteřiny. Pak už jsem pouze z bezpečné pozorovatelny sledovala, jak se na bílých dlaždicích vytváří velká, modrá louže. Dvounožkyně se nevracela a mně se zazdálo, že louže má trochu moc pravidelný tvar a  že jsem zdaleka nevyužila všech možností, které tato část bitvy nabízí. Přihodila jsem do louže pár hřebenů, ponožku a z umyvadla shodila doprostřed louže mýdlo, ale pořád to nemělo dostatečnou výbušnost... V tu chvíli nakoukl do dějiště bitvy generál Bubu. Okamžitě jsem, osvícena nápadem, vydala příkaz, aby přebrodil řeku, došel na stanoviště předsíň a vrátil se. Po návratu jsem ho vyslala na stanoviště Kočičárna a vzápětí na stanoviště Kuchyně. Naštěstí je Bubu ten typ ideálního podřízeného, který vůbec nepřemýšlí a koná... konal svědomitě a vytvořil hustou síť modrých, lepivých, rozblemcaných stop. Akce byla mimořádně úspěšná, protože po jejím objevení nepřítel vydával pouze příšerné skřeky a nezmohl se ani na obvyklé rádoby výhružné sliby, kam všude a za co nás vyvěsí, případně kam nás pošle (s ohledem na nezletilé čtenáře nemohu specifikovat). Při vytírací likvidaci katastrofy jsem radostně asistovala a trpělivě dvounožkyni připomínala, že to chce hlavně klid a nohy v teple... a neodradilo mě ani její doporučení, abych zmizla, nebo se mnou vytře a zamete a zatočí... Říkala to totiž dost schlíple a mně bylo jasné, že už mele z posledního a den, kdy slavně zvítězíme, se blíží.

Zpráva KOČTK:

Podle posledních informací je v tuto chvíli na bojové frontě klid. Nepřátelská jednotka s mokrým hadrem na hlavě medituje o tom, že při pořizování nejmenovaného tečkovaného exempláře musela trpět totálním selháním soudnosti, povstalecká bojová jednotka plánuje poslední, rozhodující útok a následnou oslavnou veselici, na kterou budou pozváni také sympatizující spolubojovníci, dle seznamu, který čítá asi 25 jmen zvláště bojeschopných kocouřů.
Pozor... zcela aktuální informace... z místa výskytu již skoro nevládnoucí jednotky se prý právě ozval zoufalý výkřik Apage, Satanas!!

Mňaufix, neřvi a jdi radši hledat bílou vlajku.

Z bitevního pole Vaše Lassy

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama