Jáááro, jááááro, jáááro už je tu!

Dlouho jsem nic nepsala, protože u nás se pořád něco dělo. Slečna začala chodit do novýho... zamňaustnání nebo čeho (zkrátka do takový tý budovy, jak se tam chodí, a za to chození se pak kupují kapsičky a granulky a šplhadla) a neměla na nic čas.

Jen v krátkosti napíšu, co se u nás za tu dobu semlelo, abyste si nemysleli, že jsme na vás zanevřely nebo zapomněly.

Já i Doris v jednom kuse mrouskáme. Tedy my nemrouskáme obě naráz, my se střídáme, protože zkuste to vydržet měsíc v kuse bez odpočinku. Děláme to poprvé, tak ještě nejsme moc dobré, ale snažíme se. V podstatě ani nevím, jaký to má smysl, protože široko daleko jediná kočka (ani nevíme, jestli je to kočka nebo kocouř) bydlí v protějším domě, a ačkoliv sedává v okně, tak na naše mňaulostné návrhy vůbec nereaguje. Když se nad tím tak zamyslím, tak to tedy asi bude kočka, protože kocouře by naše okenní píp šou (nebo mňau šou?) uvedla do varu zcela jistě. Dvojnožci jsou taky ve varu a pořád mluví o kastraci a že ji mají stejně v útulkové smlouvě a že teď vidí, že to pro nás bude opravdu lepší.

Taky jsme byly venku na procházce - nebo spíš na pronošce - protože z ramene dolů na zem!!! (božíčku, ještě teď mám z toho třesavku) nás nikdo nemohl dostat. A když, tak jsme jen stály a dělaly jsme blbé, že nevíme, co se po nás chce. Slečna prohodila něco o tom, že poslušná kočka na vodítku je atrapa na baterky a vzdala to. Jinak to bylo venku fajn. Teplej vzduch a sluníčko (to máme v kožíšku rády), spousta cizích pesů, dvojnožců a vůní - zkrátka bylo na co se koukat a co čichat. Vyvalily jsme se na klín a pozorovaly jsme svět, maximální žůžo.

Jéééééžišmňau, už mě zas vyháněj, že se musí jít pracovat či co, škoda, že kapsičky nerostou na stromech. Tak to, jak jsem vyhodila Doris do koše, a to, jak jsme dvojnožce zdeptali až na samé dno, vám holt nadrápu jindy.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama