Jak to bylo na Valentýna

Velevážené kočičky, kocouři a kocouřata,
posledně jsem se vám představila, takže vás můžu začít postupně seznamovat se svými osudy. Zatím asi nejsilnějším zážitkem byl pro mě Valentýn letošního roku. Ale začnu pěkně od začátku, jak se sluší a patří.
Jak jsem psala, doma jsem se brzy zabydlela. S Bodíkem (naším psem) jsem si brzy vyjasnila, kdo je doma šéfem (ještě štěstí, že je taky Angličan – kokršpaněl, takže rozuměl rychle), a tak si oba celkem spokojeně žijeme a máme se dobře. Dlouhou dobu mi doma nic nechybělo, až najednou v únoru se to změnilo.
Oslavila jsem řádně své osmiměsíční narozeniny, ale začala jsem být neklidná. Nebylo to ani tak tím, že se páníčkové chystali zrekonstrojovat (občas jim nerozumím, říkají nesmysly) náš byt (no, to víte, měla jsem z toho trochu strach, protože ani nechtěli, abych jim poradila, ale nakonec jsem z toho získala větší vanu na to své povalování, takže dobrý), ani tím, že jsme se z důvodu té věci na r... přesunuli k paniččiným rodičům (tam se přece mám jak prasátko v žitě, tedy chci říct jako kočička před miskou čerstvého hovězího), ale prostě mi něco chybělo. Chodila jsem po bytě jako tělo bez duše, nebavilo mě si hrát s míčkem ani s myší a snad ani to jídlo už nebylo ono (i když své hovězí jsem spapala vždycky), za to jsem pořád to něco hledala a začala na to volat. Za chvíli mi totiž došlo, co mi chybí – blížil se svatý Valentýn a já chtěla někoho, kdo mě bude mít rád. Doma mě teda taky mají rádi, ale kocour je kocour, že :-) Naštěstí jsem rozumná kočička, takže jsem páníky v noci minimálně do 5 ráno nechala vyspat a když bylo potřeba, tak mi i přes den šlo vysvětlit, že to mňoukání je na nic a stejně nikdo nepřijde. Při každém pohlazení jsem se propínala jako luk, ale kocouři furt nikde, no jo, chlapi mají někdy dlouhý vedení, že jo, holky :-)
Ale abych neodbíhala... Protože panička viděla, jak se trápím, objednala mě k panu doktorovi. Nakonec to vyšlo přesně na toho Valentýna. Celý den jsem nesměla nic papat a pít. Naštěstí mi to až tolik nevadilo, aspoň mě nic nerozptylovalo od volání kocoura. Asi v 10 mě panička naložila do přepravky a frčely jsme. Myslela jsem, že za kocourem, ale ono ne. Byl tam jen pan doktor, prohlídl mě a řekl paničce, ať si pro mě odpoledne přijde. Panička mi pak říkala, že to doma bylo k nevydržení, i nějaká ta slzička ukápla, protože o mě měla veliký strach. Pan doktor ale říkal, že jsem byla statečná a že budu brzy v pořádku, a to ji trochu uklidnilo. Když jsme přijely domů a otevřela se přepravka, panička si mě konečně pořádně prohlédla. Bříško jsem měla celé stříbrné od dezinfekce a na něm nějaké to vyšívání od pana doktora. Zajímalo mě celkem dost, proto jsem dostala na tělíčko „obal“, aby bylo to vyšívání v bezpečí (viz foto). Když jsem se chtěla postavit na nožky, vůbec mě, mršky, neposlouchaly, ale přesto jsem nemohla na jednom místě vydržet, pořád jsem chtěla někam chodit. Panička chodila všude za mnou jako ocásek, nevěděla, jestli chci papat nebo čurat nebo co vlastně a jestli se někde nerozplesknu. Taky jsem se trochu třásla, a tak paničku napadlo, že si mě zkusí vzít do náruče. A jak to, kočenky, jindy vydržím jen chvilku, tehdy to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Hezky jsem se u ní schoulila, ona je totiž panička celkem příjemná na dotek a navíc pěkně hřeje a za příjemného hlazení a slovního uklidňování jsem usnula. Vydržela jsem to tak asi 4 hodiny. Dodnes panička vzpomíná, že tak dlouho se se mnou ještě nemazlila.
Všecko jsem přežila v pohodě a teď už si ani nevzpomínám, na koho jsem to tehdy volala. Asi na paničku, aby mi dala čerstvé masíčko:-)

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama