Jak jsem si našel parťáka

Když bylo ještě pěkně, bral jsem paničku na večerní procházky. Je strašně zbabělá, takže se vždycky křečovitě držela vodítka a ostražitě se rozhlížela na všechny strany. Já jsem nejdřív pročmuchal dětské hřiště a potom jsem zamířil do knihovny, abych si přečetl noviny. Panička mě sice odrazovala, že na parkovišti budem vypadat jak vykradači aut, ale já jsem se domníval, že MNĚ ze zlodějiny nikdo podezírat nebude.
Noviny Felicia Combi byly zase plné inzerátů: „Hledám mňauláčka. Minda.“ „Ukradnu tuňákovou konzervu. Prosím nabídněte. Felix.“ „Vyzkoušej náš materiál! Přijď na dýchánky v ŠANTÁnu.“ V Citroenu psali: „Byl jsem tu! Cipísek.“ „Natrrrhnu ti prrrdel! Azorrrr.“ „Fuj to jsem se lek!“ (anonym) Na zdi byl i jeden dvounožčí: „Jarka mě zabije.“
Zatímco jsem si četl, panička zírala kamsi ke křoví. Podíval jsem se tam a viděl, že klidně sedím s tlapkama před sebou, bílý flíček na krku mi elegantně svítí do tmy a svýma poněkud nadrozměrnýma ouškama stříhám do stran. Vrátil jsem se zase k novinám, když tu mě napadlo, že já jsem vlastně tady a ne u křoví. Dost mě to zmátlo a otočil jsem se zpátky, co že to tam teda sedí. Popošel jsem blíž, abych si k tomu čuchnul. Dvojník natáhnul krk dopředu, dotkli jsme se čumáčkama a seznamovali se. Pak jsem o krok ustoupil a povídám: „Tsché!“ To aby si cizík nemyslel, že mi může hned tykat. Leknul se a zmizel v křoví. Zamával jsem vítězně ocáskem a vrátil se k novinám.
Četl jsem zrovna inzerát od Matese, že by se rád seznámil s něžnou mourovatou kočičkou, pak s jednou bílou a s nějakou vášnivou zrzkou, když tu se mi zdálo, že mě někdo sleduje. Zprudka jsem se otočil a zahlédl, jak černý stín mizí pod auto. Popoběhl jsem, otočil se – a zahlédl, jak černý stín mizí zas o něco blíž.
Vydal jsem se k němu. Zas jsme se očuchli. Vypadal docela přátelsky, takže jsem si řekl, že bych se s ním mohl kamarádit. Oběhl jsem auto. Vylezl a oběhl strom. Přikrčil jsem se do záhonu růží. Přikrčil se pod kontejner. Vyběhl jsem a tryskem zahnul za roh. Vyrazil tryskem za mnou. Bylo mi jasné, že máme hodně společného. Nejdřív jsem ho ale musel zbavit strachu z mojí dvounožkyně. Přiběhl jsem k ní, a když se ke mně natáhla, udělal jsem strašlivé „Pchechue!“. Kámoš to zkusil po mně. Jenže když mu panička řekla čičí, zalekl se a odskočil.
Musel jsem proto paničku zastrašit strašlivým vrčením, aby se nám nepletla do našich věcí. Docela to zabralo. Následující hodinu a půl nehybně stála u křoví a provinile se zatvářila vždycky, když pod ní zakřupala větvička. Pak ale pod ní větvičky křupaly čím dál častěji a taky začala nespolečensky zívat, takže jsem se radši rozloučil s kámošem a odvezl ji domů. Parťák nás doprovodil až ke vchodu, a když jsme otevřeli dveře, ladným skokem zmizel přes ulici. Bylo mi líto, že nám panička překazila kočičí věci, ale věděl jsem, že se zas brzo potkáme...

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama