Tak už je po kytce

Při hledání nové hračky jsem neměl moc štěstí. Doma už všechno znám, téměř nic nového tu nemáme, jen mladé, kteří čekají dítě, holku. Prošmejdil jsem jejich věci, všude jsem se poválel, aby věděli, že pánem jsem tu já, ale žádnou novou hračku jsem neobjevil.
Včera ráno, když se panička chystala do práce a ostatní ještě spali, jsem se zalíbením koukal na skříň, kde panička postavila kytku. Koukám, koukám, panička mě sice upozornila, že kytka není hračka, ale já jsem neodolal. Skočil jsem. Jenže jsem si to dobře nevypočítal a zůstal jsem viset předníma packama za skříň a zadníma jsem se snažil vyškrábat nahoru. Samozřejmě to dopadlo špatně. Kytka spadla, květináč se rozbil a všude bylo plno hlíny. Bylo 5 hodin ráno, tma jak v ranci, všichni vyskočili z postelí, co že se to děje. Já jsem se schoval, naštěstí.
Panička pozametala hlínu a posbírala střeby z květináče a šla do práce. Říkala, že mám štěstí, že mladá z toho leknutí předčasně neporodila.
Že jsem se lekl i já, to nikoho nezajímalo. Vždyť z toho můžu mít újmu. Třeba už se mi nikdy nepodaří vyskočit na žádnou skříň.

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama