Jak jsem se přestal bát

Včerejší neděle se vyvedla. Panička byla doma, vařila oběd, venku bylo krásně a já lenošil na balkoně. Mám tam krásný výhled. Bydlíme úplně na konci sídliště, za domem je louka a pole, a tam chodí hodně lidí venčit psy. Ty já rád pozoruju, některé už znám, chodí tam každý den. Ale včera bylo na louce víc lidí než jindy. A taky hodně dětí. To by nebylo nic zvláštního, ale nad loukou lítalo plno velkých ptáků. Vůbec se nebáli psů ani dětí, každý měl jinou barvu a byli opravdu hodně velcí. Větší než jiní ptáci, kteří tam většinou lítají. Musím se přiznat, že jsem se jich trochu bál. Na balkoně máme síť, prý kočičí, abychom prý nespadli, ale co kdyby nějaký ten pták chtěl tu síť roztrhat? Byl jsem z těch ptáků celý nesvůj, asi to panička poznala a vysvětlila mi, že se nemusím bát. Oni to nebyli ptáci. Představte si, to si prý děti pouštěli draky. Ti draci vůbec nebyli živí, byli papíroví, tak nikomu nemůžou ublížit. Moc jsem tomu nevěřil, ale když jsem viděl, jak úplně malá holčička zvedla jednoho draka, který spadl na zem, a on nic, nechal se klidně odnést kus dál, začal jsem tomu věřit. Já jsem se narodil na jaře a draci se pouští na podzim, tak jsem nic z toho nemohl vědět. Ale příští rok už se bát nebudu. Uvidíte.