Jak jsem jela k veterináři

Milé kočičky, milí kocouři, milá kocouřata,

dnes Vám budu vyprávět čerstvou příhodu z mé poslední návštěvy u veterináře. Seběhlo se to nějak takhle:

Už v pátek večer mi panička při předkládání vybraných lahůdek šeptala, že zítra pojedeme na výlet. Nevěnovala jsem tomu zvláštní pozornost, na výlety občas jezdíme a ještě nikdy jsem se tam neměla hůř než doma. Navíc vždycky mám možnost nenastoupit do přepravky, že. Pak panička povídala ještě něco o nějaké včeličce, kterou prý dostanu. Řekla jsem si: „Fajn, bude dárek, snad bude k jídlu“ a rozhodla se, že pojedu. Večer mě panička ještě vykartáčovala, prý abych byla ještě krásnější. Pochybuju, že to ještě jde, ale chvilku jsem to vydržela dobrovolně a chvilku z donucení.

V sobotu jsem na zemi uviděla přepravku a hned mi bylo jasné, že se výlet s odměnou bude konat. S trochou přesvědčování jsem v podstatě dobrovolně vlezla do přepravky. Než jsme vyjeli, trochu jsem se v ní nudila a pokoušela skrz mřížku celá propasírovat ven. Určitě by se mi to povedlo, kdybych na to měla víc času. Jenže to už mě panička chytla a začala mě nakládat do auta. Na místo jsme dojeli v pohodě, cestování zvládám prozatím vždycky v klidu a jsem pak za to chválená. Když mě páníci donesli na místo, zavětřila jsem. V místnosti bylo spousta divných zvířecích pachů a několik psů, kteří o mě naštěstí nejevili zájem. Začala jsem tušit nějakou čertovinu a říkala jsem si, že kdo ví, co to ta slibovaná včelička vlastně bude... Pro jistotu jsem se vměstnala do nejzazšího rožku přepravky a dělala se neviditelnou. Když se na mě panička podívala, co tam dělám, smála se. Prý jsem po cestě vypadala, že je mi přepravka malá, a teď by se do ní vedle mě vešly ještě dvě další kočky. Nevšímala jsem si toho a dál byla neviditelná. Pak na nás přišla řada. Páníkům to ani moc dlouho netrvalo a v přepravce mě našli (a to jsem se fakt snažila být neviditelná, evidentně mám ještě co dohánět) ... Ven jsem jít nechtěla, a tak si mě paní doktorka sama vytáhla. Chválila mě, jaká jsem pěkně stavěná, jak mi to sluší... Za jiných okolností bych se s nonšalancí sobě vlastní vyhřívala na výsluní své krásy, ale tentokrát jsem zase hrála neviditelnou. Marně. Možná mě prozradila hromada chlupů, co ze mě snad ze strachu padala, nevím. Paní doktorka mě prohlédla a vyšetřila mi ouška za vydatné pomoci paničky, která mě držela skoro zuby nehty. Pak ale na chvilku povolila a kočička se opravdu střelhbitě stala neviditelnou – neskutečnou rychlostí jsem se vymrštila z vyšetřovacího stolu a statečně jsem prchla být neviditelná pod topením. Ale nakonec mě našli a vytáhli – asi ten neviditelnej plášť budu muset reklamovat... Pak už to šlo ráz naráz – dostala jsem tu slibovanou včeličku, panička už asi po sté paní doktorce zdůraznila, že mě OPRAVDU večer kartáčovala a že nechápe, kde se na mě tolik chlupů k vypadnutí vzalo, a za vydatného chválení mé statečnosti se jelo domů. To už jsem se v přepravce zase rozvalovala jako paša, nebezpečí totiž pominulo a ta hra na neviditelnou mi stejně nevyšla, tak co se budu mačkat v rohu, že. Panička počítala, že se s ní minimálně den nebudu odměnou za způsobená příkoří bavit, ale naštěstí zvolila dobrou taktiku – po příjezdu mě odměnila půlkou mé milované tyčinky a to smazalo všechny výlety i včeličky. No co, jsem přece DÁMA a tu nějaké očkování přece nemůže zaskočit (nebo aspoň ne na dlouhou dobu).

Tak buďte taky tak stateční a příště ahoj!
Vaše Natálka.

Na obrázku důkaz, že se vlezu kamkoli - jsem pod skříňkou v koupelně.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama