Už nesmutním

Dneska jsme si přečetli Daníkův deníček a je nám z toho smutno. Zrovna, když jsme se chystali s kámoškou napsat o tom, že už jsem si zase začal hrát. Je to moc smutné, když od nás odcházejí ti, které máme rádi. Mně odešel páník před vánocemi. Přestal jsem si hrát a skoro celý den jsem prospal. Jen večer jsem se chtěl honit. Nebavilo mě aportovat ani nosit myšky, nehrál jsem si dokonce s novou peříčkovou hračkou a někdy jsem nechtěl ani oblíbený bonbónek. Kámoška se chtěla na srazu o mně poradit. Jenže minulou neděli někam odjela. Vrátila se až ve středu. Vůbec jsem jí nepřišel přivítat. Večer jsem si to ale rozmyslel a přinesl jsem myšku. Páni, já měl takovou radost, že mám doma alespoň jednoho dospěláka, že jsem úplně zapomněl na páníka. Také jsem v noci spal v posteli u hlavy, což už jsem dlouho neudělal. Kámoška je z toho moc šťastná. Od středy u ní ani nevidím slzičky. Bráchu dvounožce mám také rád, ale páník mi moc chybí, s bráchou není taková legrace.